Gelenius

Polcovy vláčky

2012-01-17T17:44:00.000+01:00

Polcův duch v Nepomucenu žije dál. Jak jinak, vždyť svého času zde putoval bonmot, že kdyby se pořádala soutěž v napodobování tohoto církevního historika a posléze děkana KTF, on sám by se umístil až tak na čtvrtém místě. Po Vánocích zde Polc ožil v podobě jiné legendy, totiž vláčků, které v tomto období stavěl v kolejní prádelně.

Vlaky, vláčky a železnice totiž byly jednou z vášní Jaroslava Polce, hned po „jeho“ středověku, Janu Nepomuckému, Janu z Jenštejna či Anežce Přemyslovně. Bývalého studenta fakulty dopravní Romana Dvořáka tak nemohla při zkoušce ze světových církevních dějin nepotkat otázka, který že to papež zavedl v církevním státě železnici (Pius IX. roku 1854). Kolejím byl ostatně celý život nablízku: dlouhá desetiletí žil v české „koleji“ Nepomucenum, která stojí jen pár metrů od nádherné čtyřkolejní trati. Jak uvádí Pavel Moravec v kolejním časopise Brázda 1/2001–02 na s. 19, železniční index Nepomucena je pouhých 122/1271 m, když je tato kolej vzdálena 122 m od trati a 1271 m od nejbližší železniční stanice Roma Tuscolana.

Po dlouhých letech, vlastně poprvé od odchodu prof. Polce k Nejvyššímu Dispečerovi zase prádelna ožila Polcovými vláčky. Pěkná sbírečka. A dokonce tam je jedna, která kouří.

A dokonce se tu přiváží těžké náklady a odváží těžké nálady:

A kdyby ty fotečky nestačily, pár se jich tu ještě najde.

Jeden dotaz

2011-12-23T15:30:00.000+01:00

S Václavem Havlem jsem se nikdy nesetkal. Když už, tak z povzdálí. Při jeho návštěvě v Hradci Králové krátce po listopadu 89. Příležitostně při některých výjimečných událostech v hradecké katedrále Sv. Ducha. Nejvíce mi o Havlovi vypověděl jeden dotaz, položený nikoli jemu, nýbrž prezidentu-nástupci, Václavu Klausovi, při jeho návštěvě Nepomucena v květnu 2009.

Existuje více paralel s dnešním dnem, kdy národ pochovává Václava Havla. Prezidenta Klause jsme přivítali v kapli, kde zazněl svatováclavský chorál, namířený nikoli k žádnému z Václavů, nýbrž ke svatému Václavu, „dědici české země, knížeti našemu“. Nám, alumnům, bylo nakázáno, abychom se dobře připravili s otázkami, i tak se i stalo. Snad nezapomenu na lidský rozměr prezidentovy manželky Livie, které se dařilo doplňovat, a především vyvažovat dotazy jejího manžela. Tím nechci Klause snižovat – kdyby byl každý český politik schopen se o věcech vyjadřovat takovým způsobem, jako Klaus, mohla by česká politika ihned postoupit o ligu výše, ne-li o dvě. I kontinuitu v Klausových názorech lze vidět, jak lze hodnotit i z těch fragmentů nepomucenských vzpomínek, tak z Klausova projevu nad Havlovou rakví ve středu i dnes.

Zeptal jsem se tenkrát poněkud nejapně, jaký je Klausův politický ideál, zda spíše platónský král-filosof, či něco jiného. Odpovědi se mi dostalo, odpovědi, která mi dopřála nejen odpovědi do Klausova nitra, nýbrž především velmi zajímavý, meziřádkový, odkaz na Václava Havla.

Klaus se tehdy velmi jasně vymezil vůči platónskému ideálu. Vzpomínal, jak mu za jeho studií v 50. a 60. letech vnucovali politické vedení, které má vždy pravdu, proti němuž se rozhodl vymezit. A bylo možné velmi jasně vnímat, že nejspíše tentýž důvod Klausovy „distance“ vůči vedení, které principiálně touží po pravdě a hledá ji, může stát i za jeho odstupem vůči Havlovi, prezidentu-filosofovi. A přitom Havel nikdy netvrdil, že on má pravdu, že je jejím vlastníkem.

Svou poznámkou přitom Klaus prozradil leccos o Havlovi. Však vůči Pravdě, pravdě nikoli abstraktní a slepé, ale Pravdě spojené s Láskou, Havel vztahoval celý svůj život. Svou poznámkou prozradil též, že on sám, zřejmě, toto tíhnutí nesdílí. „Odešel prezident, politik, intelektuál, umělec.“ A já si dovolím doufat, že nikdo nezůstáváme na svých pozicích, ale že se můžeme z role těch, kteří se stavějí k realitě velmi minimalisticky, bez velikých ideálů, z role různých Realpolitiker, přesunout do kategorie těch, kteří hledají Pravdu a touží po ní z celého srdce, byť o tom nejsou s to hovořit. I proto jsem za ono tehdejší setkání s Václavem Klausem vděčný.

Boj za „Pravdu a Lásku“ není jen vzácnou a vysokou věcí: jde o každodenní zápas každého z nás, ve věcech minimálních a mikroskopických, a přece pohyb křídla motýlího může k tomuto lidskému tíhnutí k Bohu, jenž je v pravém smyslu Pravdou a Láskou, přispět zásadním způsobem.

A přitom, nehovoří možná o Havlovi jako „náčelníkovi“ listopadových změn ještě více samotný fakt, že tento blog post mohu napsat z jakési piemontské farnosti bez toho, abych se musel bát, zda se budu moci vrátit do Čech a tam svobodně žít?

Prohození svatých Cyrila a Metoděje

2011-12-10T17:20:00.001+01:00

V Nepomucenu došlo v minulém týdnu k prohození soch sv. Cyrila a Metoděje v rámci jejich pravidelného čištění. Zdá se, že při instalaci sádrových modelů původně plánovaných bronzových soch došlo k záměně, takže jste mohli sv. Metoděje potkávat před vchodem po své levé ruce a jeho bratra sv. Konstantina Cyrila po ruce pravé. Obě sochy však při pozornějším pohledu vypadaly, jako kdyby si obyvatel koleje příliš nevšímaly a někteří celá léta nechápali, proč svatí odvracejí zrak.

Svatý Metoděj (vlevo) měl namířeno kamsi na sever, vztahuje svou ruku k zaalpským krajům, kterým měl zvěstovat Slovo, svatý Cyril se pak věnoval v ústraní svému brku a Písmu, které jako by nemělo s životem koleje pranic společného.

Minulý týden se však apoštolové Slovanů vrátili na původně plánované sokly, na nichž zřejmě dosud nikdy nestáli. Snad si k nim obyvatelé koleje utvoří trochu přátelštější vztah, který tak hezky vyjadřuje, co jim tito dva obři, které lze nalézt ještě na obrazu v presbytáři nepomucenské kaple společně se sv. Benediktem, papežem Pavlem VI. a patriarchou Athenagorou, mohou dát:

Nejvýraznějším gestem je požehnání sv. Metoděje (nyní již vpravo), který vzkládá ruku nad každého příchozího. Ochrana světcova tak není přesměrována za Alpy, ale týká se obyvatel koleje, totiž nepomucenských. Sv. Cyril svým zaujetím, s nímž poznává Slovo skryté v Písmu, toto Písmo překládá těm, k nimž je poslán. Stává se tak inspirací pro jednu z hlavních náplní života obyvatel koleje, totiž pro jejich studium a poznání Slova, kterému mají věnovat většinu své námahy – to je jejich hlavní askeze. Studium však by zůstávalo samo o sobě jalové: studium Cyrilovo, stejně jako studijní námaha alumna nepomucenského, je hnáno láskou k těm, k nimž je poslán a kteří mají Slovo nejen poznat, ale přivlastnit si je, sami vstoupit do dějin spásy, do tajemného Božího počínání, které člověka přivádí k blaženosti. Činí to „překladem“ evangelia do srozumitelného jazyka, a je tak velikou inspirací pro bohoslovce i kněze nepomucenského, jenž je povolán překládat evangelní zvěst v různé podobě do současného jazyka a kultury.

Chce to čas; tak jako nelze přeložit Písmo za jediný den, je i studium pravou „trýzní trpělivosti“, avšak zároveň cestou, která vede ke sjednocení s tajemstvím Krista bez falešných zkratek. A tak se i já znovu pustím do korektur a budu se tak snažit uspíšit příchod Slova.

Nepomucenská mikulášská

2011-12-03T12:22:00.001+01:00

Začátek prosince + Nepomucenum = nevyhnutelná mikulášská. Stejně tak i letos. Dětské očekávání sv. Mikuláše nabírá – jako téměř pokaždé – podoby absurdního divadla, kde čekáme na Mikuláše, který beckettovsky čekáme na Mikuláše, který nepřijde, a odehrajeme si svého Julia Caesara bez Caesara. Snad jen několik fotek pro nepomucenské přátele:

Ohlédnutí za Turínem

2011-11-06T11:43:00.000+01:00

Torino II

56 fotografií

Do Říma dorazil podzim, ambrožovský doktorát finišuje a mysl nezvládá vracet se ke krásným letním vzpomínkám piemontským. Ale vidím, že vše je již zpracováno, jen toho povídání už nebude tolik, a to je jistě pro čtenáře dobře.

Turín mi učaroval. Představoval jsem si jej jako industriální město ovládané FIATem a fabrikami. I zeměpisnou polohu jsem musel trochu poupravit. A ta podloubí a barokní paláce v typickém piemontském stylu – až budu jednou velký (anebo až si budu stavět sny à la Inception) a postavím si město, asi v něm turínská náměstí, nádvoří a podloubí nebudou chybět.

Původně jsem se k psaní chtěl vrátit ještě na začátku září, v Santhii. Nedělní odpoledne, po slavnostním obědu u příležitosti patronátního svátku oratoria sv. Grata. To víte, italské pranzoni, obědy o mnoha chodech, byť tentokrát na plastu. Ani tak jsem se nemohl vyhnout několika předkrmům (l’antipasto primo: le salsicce, i salumi, il prosciuto crudo neboli klobásky, salámky a šunčička; l’antipasto secondo: il tonno sott’olio čili tuňák v oleji; l’antipasto terzo: la lingua sott’olio, jazyk v oleji) a dvěma prvním chodům (il primo primo: i ravioli al pomodoro čili ravioli v rajčatové omáčce, il secondo primo: la panissa čili místní specialita, rýže s fazolemi na pepři). Oba druhé chody (secondi) i dolce jsem přeskočil a vydal se v domovu, ale dosud žhavé zářijové slunce mi nedovolilo dopsat tolik, kolik bych byl chtěl.

Ale jak vidím, popisky k fotografiím jsem nakonec dopsal. Ty ať stanou se vaším Vergiliem, průvodcem po piemontské metropoli.

Festa San Carlo

2011-11-04T17:07:00.002+01:00

Bez dalšího přeruším své geleniovské mlčení způsobené finišem ambrožovské disertace. Několik fotek ze svátku sv. Karla, tak drahého našim nepomucenským boromojkám. A nejen jim. Vždyť po sv. Ambroži je sv. Karel Boromejský (který nezemřel 4. listopadu, víme?) nejvýznamnějším milánským biskupem. Ecco le foto:

S. Carlo 2011
4. listopadu 2011
38 fotografií

A výsledek?

Kryštůfek Robin a římský slon

2011-09-25T22:28:00.000+01:00

Římské babí léto je tu. Teploty klesly již pod pětatřicet stupňů a po věčném Městě dá se již pohybovat. A tak dopoledne sedí Kryštůfek Robin doma, jezdí do Afriky a zase zpátky, a tak ho jednou večer napadne, že se nechá vytáhnout ven (hmmm, klokanice?) a zajde se podívat na svého kamaráda Slona, co většinu života prostojí před S. Maria Sopra Minerva.

»Nazdar, Slone,« řekl Kryštůfek Robin, když k němu došel. »Jak se máš?«

»Pořád ještě vedro,« odvětil Slon pochmurně.

»To ano.«

»A parno.«

»Opravdu? Aha.«

»Ano,« řekl Slon. »Nicméně,« a tvář se mu vyjasnila, »neměli jsme poslední dobou žádné zemětřesení.«

»Co je ti, Slone?«

»Nic, Kryštůfku Robine. Nic zvláštního. Neviděl jsi náhodou někde nějaký dům nebo něco takového?«

»Jaký dům?«

»No, dům.«

»Čí dům?«

»Můj. Aspoň jsem myslel, že je můj. Ale asi není. Koneckonců, každý nemůže mít dům.«

»Ale, Slone, já jsem nevěděl – já, víš – vždycky jsem si myslel —«

»Já nevím, Kryštůfku Robine, ale s tím přicházejícím podzimem a tím vším, nehledě ani k turistům a podobným věcem, ono není u mně kolem třetí hodiny ráno takové horko, jak by si někdo myslel. Není zrovna dusno, rozumíš-li, co myslím —, aspoň ne tak, aby to bylo nepříjemné. Není parno. Vlastně je, Kryštůfku Robine,« mluvil dál hlasitým šeptem, »jen tak mezi námi řečeno, ne abys to někomu řekl, vlastně je zima.«

To měla být malá a nedokonalá pocta slonovi před S. Maria Sopra Minerva, když na něj v ustupujícím létu před kostelem pod lešením v noci fouká.

Koroptve a dobrý Bůh

2011-09-21T06:50:00.000+01:00

Bůh je dobrý. Tak dobrý, že i veškeré zlo – nedostatek dobra – je schopen přetvářet ještě větší dobro, neexistenci přivádět k existenci. Nepozornost kněze, který se o svátku Povýšení sv. Kříže modlil nešpory, takže slovo korouhví ve slavném hymnu Venantia Fortunata Vexilla regis přečetl jako koroptví, se nakonec stalo velkým požehnáním. Začátek hymnu zní:

Vexilla Regis prodeunt;
fulget Crucis mysterium,
quo carne carnis conditor
suspensus est patibulo.

Hle, s králem průvod koroptví,
kříž vpředu tajemně se skví,
vždyť na něm v mukách s tělem pněl
našeho těla Stvořitel.

Poté, co jsem se tento krásný obraz neuměle pokusil výtvarně zachytit já, mnohem zdárněji se to povedlo Kristině, která mi níže zobrazené koroptve darovala. O darované se tedy mohu podělit i já a dosvědčit tak, že i mou nepozornost dobrý Bůh přivedl k existenci dílko, které by jinak vůbec nevzniklo. A existence, jak víme, je vzácnou hodnotou, za níž je proč být vděčný.

Oslí branou

2011-09-20T08:50:00.003+01:00

Google již dávno zpřístupnil trojrozměrný model antického Říma. To jen já se o tom dozvěděl až teprve nedávno. A tak namísto procházek po Městě, které až do neděle bylo celé rozpálené, jsem se mohl procházet po antickém Římě bez velkých nároků na představivost.

Okolí Nepomucena bohužel takto zpracováno není: nejstarší snímek na Google maps je z roku 1945 a představujeme tam jen takový flek v pravém dolním rohu. Všechno se však již zdá postaveno, jak to známe: od Coinu až po koleje.

Málokdo z českých studentů, kteří docházejí na lateránskou univerzitu však vědí, že kdyby na ní docházeli v dobách starověkých, museli by procházet Oslí, anebo ještě přesněji Oslářskou branou (Porta asinaria – kdo je však osel, a kdo oslář?). Před rokem 324 by však namístě dnešní baziliky našli pouze kasárna, což nemusí být od věci, protože by jim mohla připomenout studijní dril, s níž se mají svému studiu věnovat.

Pohled „od Coinu“: v popředí Porta Asinaria,
v pozadí akvadukt Aqua Iulia

Kdybych i za oněch dob chodil na Augustinianum pěšky, asi bych i tak chodil kolem Tiberského ostrova. Tam, kde je dnes Ponte Rotto, klenul se přes Tiberu Pons Aemilius, samotný ostrov byl pak s oběma břehy propojen oběma mosty, jak je známe, totiž Pons Fabricius a Pons Cestius. Na ostrově bychom pochopitelně nenašli první kostel zasvěcený sv. Vojtěchu, totiž baziliku sv. Bartoloměje, ale v týchž místech chrám Aesculapův, na samotné „špičce lodi“ proti proudu pak chrám Faunův. Náplavka tu pochopitelně stále schází, a stejně tak i mnou hojně využívaná cyklostezka.

A kdybych došel na Augustinianum či k dnešnímu sv. Petru, pak bych se mohl zahledět k řece. Sv. Petr by tu samozřejmě ještě dlouho nestál, na jeho místě se táhla velká nekropole, k níž se nyní lze pod bazilikou dostat. Našel bych tu Gaiův a Neronův circus, na místě Augustiniana pod Ianiculem zřejmě pár bduov již stálo.

V popředí Gaiův a Neronův circus, vlevo starověká nekropole,
Ianicul vpravo. V pozadí Hadriánovo mauzoleum a Pons Neronianus.

Podobné legrácky nekončí v Římě. Na omnesviae.org si můžete jednoduše najít, jak byste se po systému římských silnic dostali z jednoho města do druhého. Pro starověkého cestovatele nepostradatelná služba, jen aby nechyběl signál!

Na omnesviae.org si takto můžete naplánovat třeba
cestu z Města (tj. Říma) do Mediolana (Milána).
Podrobný itinerář vlevo.

A co myslíte, taky si z nás někdo udělá trojrozměrný model? Třeba ano, však nám se podařilo z vesmíru vyfotografovat již Adama a Evu!

Ještě jsem se nepochlubil

2011-09-19T16:34:00.001+01:00

To se totiž často nestává. Já se rád chlubívám celkem často. Ale tohle se týká mého neustále odkládaného seriálu o pouti do Svaté země s „mou“ neokatechumenátní skupinkou z Tor Sapienza z loňského roku. Byl jsem totiž podarován. Ano, podarován. Nejprve velmi velkoryse právě onou poutí. Velkorysost je krásná vlastnost a člověk se s ní rád setkává. Zde v Itálii se s ní lze setkat opravdu velmi často. Nejen lze: já se s ní opravdu často setkávám, a snad se mi to stane i inspirací, abych druhým činil podobně. Jen obdarovaný se může skutečně stát darem.

Podruhé jsem byl podarován ke svým narozeninám. A opět se to týkalo této pouti. Dostal jsem totiž od svých neónů krásný dvojdar – který má zřejmě upomínat na dvojí Zákon, zjevený člověku právě v Zemi zaslíbené – v podobě dvou knih. První nese výmluvný název Terra Santa 2010, a druhá Diario di viaggio, »Cestovní deník«.

A to žádné typizované knihy: každý dostal dokonce svou vlastní kopii se svými fotografiemi, které se k daným místům vztahují! A dokonce i ten „můj“ terebint nad jezerem Kineret:

Ale proč se chlubím: nemyslíte, že se mi teď bude pokračovat v tom psaní o Svaté zemi, které jsem započal a dosud nedokončil, hned lépe? Inu, milé děti, těšte se! Snad se opět objevilo trochu chuti ten dlouho rozepsaný cestovní deník dopsat.

Mohl to být výlet

2011-09-18T12:41:00.000+01:00

Naplánovali jsme si na neděli hezký výlet nad starověké Tusculum, současné Frascati. Je to přece jenom výš, už ve starověku se sem Římané v horkém počasí utíkali, aby se vyhnuli vlhkým římským parnům a malárii, se kterou ve zdejších končinách zatočil teprve Mussolini ve dvacátých letech, když vysušil bažiny jihovýchodně od Říma.

Nádraží může klidně nést jméno bl. Jana Pavla II., jehož bronzovou sochu – pro její tvar a zákoutí umožňující si odskočit se jí již začalo přezdívat il gabinetto – ale některým italským katastrofám se nevyhnete ani zde. Překvapení spočívalo v následující tabuli odjezdů:

Vlak na Frascati byl zrušen pro stávku železničářů, která neměla postihnout 90% spojů na střední a dlouhé vzdálenosti. To číslo vypadá dobře, mnoho regionálních vlaků jelo, ten náš však ne. Statistika – s Churchillem nebudu věřit žádné, kterou si sám nezfalšuji. Jsou mi to pořádky, vždyť stávky tu bývají obvykle v pátek, aby mohl být prodloužený víkend. Stávka v neděli, to je mi překvapení.

A protože jsme si nemohli být jisti, zda do večera nebudou další zrušené spoje přibývat, náš tuskulský výlet byl, stejně jako náš vlak, soppresso, tedy potlačen, zrušen.

Zahojit jsme se šli alespoň na malou zmrzlinku do Palazzo del Freddo. Tak snad příště!

Šneci v Nepomucenu

2011-09-17T22:43:00.000+01:00

Vojta si o sobotě vyjede k moři a my pak z toho máme k večeři cozze čili škeble. Prý to nasbíral na vlnolamu. Proč ne...

Ale co cozze. Po nich však přišli na řadu mořští šneci. Někteří pražští bohoslovci to pravda neskousli (ani obrazně, ani doslova). Přitom takový mořský slimák, to je taková mořská kráva vlastně.

Objevili se zdatní vylupovači, kteří byli schopni včas odstranit slupku, v níž se šnek nalezl a vyříznout i tu jeho žluč, aby zbylo to jeho maso, co není carne, ale pesce, takže se to může jíst i v pátek.

Šneci mají silnou chuť, a žijí přitom ve vodě, a tak jsme byli rádi, že svou troškou do mlýna přispěla i Vojtěcha. To byl okamžik, kdy se někteří přestali ošklebovat a šneci začali mizet. Spojili jsme to s první lekcí japonštiny pro začátečníky, zopakovali jsme si užitečnou frázi: »Hoďhó-tam!«.

A díky Honzovi V. za fotky a ochotu, s níž mi půjčil svůj Nikon k zachycení těch pár fotek.

Biskupské přepadení

2011-09-15T11:22:00.000+01:00

Je tomu sice již měsíc, ale náš dětský tábor byl přepaden. To se u táborů stává, byť to není má oblíbená disciplina. Přepadení, jehož se nám dostalo třetí táborového dne, nijak nezměnilo tento můj pohled na věc. A to přesto, že se jednalo o přepadení biskupské.

Návštěva hradeckých biskupů sice byla předem na onen den domluvena, ovšem čekali jsme je někdy po svačině. Měla to být návštěva přepadová (opravdu), ale znáte to, na plánované přepady se člověk aspoň trochu připraví. Takže měla nejprve přijít biskupská esemeska, jestli ano, kdy a tak.

Zatím nic, a tak jsem po obědě jsem jen na chvilinku natáhl svá záda a připravoval se na další odpoledne s mírným mrholením. Tu najednou slyším známý povel rychlý nástup. Pomyslím si: co to ten Matroš vymýšlí, ten polední klid nebyl tak dlouhý. Nemaje však povinnosti na rychlé nástupy, které se mě netýkají, chodit, nikam jsem nespěchal. Vzdáleně pak zaslechnu nebezpečnou větu: »Rád bych tu přivítal hned tři biskupy...«

Ano. Tábor nenavštívila pouze nová královéhradecká excelence Jan Vokál, nýbrž také pomocný biskup Kajnek a dokonce i brněnský biskup Cirkle. Nic nebylo připraveno, slavnostní uvítání se mělo vyladit teprve odpoledne, měla ještě přijít ta SMS... a nutno říci, že vedoucí tábora byl z biskupské návštěvy natolik zmaten, že neznaje všech jejich jmen se mu dokonce povedlo je docela nepředstavit. Já jsem se pokusil probrat z poobědových mrákot, čapnout foťák a upalovat na táborové náměstíčko. »Blaze tomu služebníku, kterého pán při svém příchodu nalezne, že bdí«. Hm, to je pravda, ten taky nebude posílat esemesky.

Všechno zachraňovaly naše kuchařky, které sice marně nabízely alespoň kávu, aby situaci zachránily v okamžiku zmatení mužských mozků svou bezprostředností.

Návštěva to byla blesková, a jak tak pomalu mrholilo, opravdu byla blesková. Přesto doufám, že ze strany biskupů ještě nějakou podporu pro náš malý tábor nalezneme. Ale z následující fotky se zdá, že snad i ano, že to přece jen nebyl takový propadák a že páni biskupové byli naším neočekáváním docela pobaveni.

Zbývá mi ještě zpracovat více než polovinu táborových fotek. Bude jich letos méně než v minulých letech, a to jen díky tomu, že jsem si ve třetině tábora klepnul kdesi se svým bleskem Metz, který má tu vlastnost, že se většinou zlomí umělohmotná patička, jíž je uchycen v těle aparátu. Tady výsledky focení z prvních sedmi dní.

Lanza a koroptve

2011-09-14T07:04:00.002+01:00

V Itálii již také začal školní rok. V pondělí 12. září, abychom byli konkrétní. I „moje“ Španělky tedy pomalu rozjíždějí školní aktivity. Včera accoglienza, tedy jakýsi den otevřených dveří spojený s vítáním těch mladších. Dnes mše na začátek roku. A s tou spojené dávné setkání.

„Moje“ Španělky totiž nejsou ani tak moje Španělky, jako Španělky monsignora Sergia Lanzy. Sergio Lanza patřil za mých studií teologie na lateránské univerzitě k postrachům studentů. Ani tak kvůli náročnosti zkoušky, jako spíše kvůli tomu, že student neznalý jeho přednášek a pastorálně-teologických konceptů Mons. Lanzy, posazených navíc do italského prostředí, v církevních otázkách tak odlišného od prostředí českého, těžko mohl vyváznout bez nějaké té menší či větší osobní invektivy, které se mu mohlo dostat. Přiznávám, že já si pamatuji už jen na to, s jakou vehemencí (opakování je matka moudrosti, opravdu) se nám snažil vštípit, že hlavní vzdělávací princip italské Katolické akce (vedere – giudicare – agire, tedy koukat se – posoudit – jednat) je vlastně celý postavený špatně. To je ale acqua passata, česky to je passé.

Mons. Lanzu jsem tedy dnes ráno u Španělek potkal, jak čeká na děti a rodiče, až dorazí na školní mši, která následovala teprve po komunitní mši samotných Španělek. Nepomucenum si stále pamatuje, sám o sobě prohlašuje, že je „vetchý stařík“, který „trpí astmatem“. Na pedagogickou činnost mých Španělek se sice dívá s optimismem, ale na rovinu přitom říká, co vidí (a co rozsoudil), že totiž samotné Španělky za pár let vymřou. Tedy ne všechny. Jen ty „naše“.

Protože je Sergio Lanza asistentem milánské katolické univerzity, která sídlí hned vedle baziliky sv. Ambrože, nemohl jsem svého patrona a předmět mého zájmu nenechat pozdravovat. Co by neudělal pro svého neoficiálního vicecapellano tedy podpodkaplana?

Ale dost již ranního lelkování. Jdu se pustit do smrti biskupa. Ne, nebojte se, to je jen téma mého příspěvku na jednu konferenci, který se bude zabývat pouze 4. a 5. stoletím, a se současným děním nemá nic společného.

Autor těchto řádků doporučuje pak všem, kdo ku holení užívají břitvy, dávat při hledání břitvy v cestovních taštičkách pozor na to, zda není břitva otevřená, zvláště pokud ji udržují dobře nabroušenou a hlavně při jejím hledání nešmátrat naslepo rukama. Ale možná že tento výsledek včerejšího hledání břitvy byl pouze rychlým a malým trestem za nepozorné hledání v breviáři, kdy se ona osoba, co hledala břitvu, jednak pomodlila chybně již první nešpory ze svátku Povýšení sv. Kříže, a jednak po celodenním stěhování četla první verš slavného hymnu Vexilla regis jako »Hle s králem průvod koroptví«.

Římské objetí

2011-09-13T12:47:00.000+01:00

Všechny cesty vedou do Říma, zřejmě i všechny cesty železného oře Rudá střela. Sestoupil jsem na Terminy z vlaku a dostal pořádné a nečekané bacio abbraccio naplněné římskou horkovzdušnou vlhkostí. Ani nestačím sejít do metra, aby nezůstala nitka suchá. Zdá se, že do Říma už léto dorazilo.

Na Římě jsou však nejlepší přátelé, amici, protože ubi cives, ibi civitas, jak by řekl sv. Augustin: kde jsou občané, tam je obec. Ubi amici, ibi vita, dodávám já: kde jsou přátelé, tam je život. Řím nejsou proto šutry. Řím jsou přátelé. Prvním, koho jsem potkal, byl amorek nad fontánkou, dokonce i klíče stále sedí do zámku. Příjemné večerní posezení se slavným českým arabologem, Al-Lukou Ibn-Edou Ibn-Lojzou Musilem Kesonem a zbytkem české koleje, novými nadějnými bohosloveckými přírůstky.

A pak už jedno povědomé přátelství za druhým: ranní procházka ke Španělkám dosud nerozpálenými ulicemi. Marné čekání na autobus na již rozpáleném chodníku s mrzoutským pohledem na displej telefonu, který hlásí: 628 – autobus non disponibile. Římské traffico, během něhož si člověk uvědomí, že nikdo není ostrov a nikdo není sám. Metro, tak naplněné těmi příjemnými turisty. Z úst jednoho z nich se před stanicí pod Španělskými schody docela frankomillerovsky ozve: This is Spagna! Příjemná a rychlá obsluha v Nonsolocopie, která za babku a obratem vyrobí žádané kopie dvousetstránkového textu k odeslání mým profesorům. Vyčerpaná a pomalá obsluha na blízké poště, které jsem se tu cennost dovolil svěřit. Návštěva u „mého“ holiče na Corso Vittorio Emanuele, který se ubezpečil, že jeho zákazník stále dochází. Ještě tento rok tu budeš? – Ano, ano, odpovídal jsem mu v naději na přátelskou slevu. Špenát jsem vám odendala, hlásí při příchodu na oběd sestra Heřmana. Marta krmí Kristýnku. Kristýnka krmí hrocha. Jak ze slabikáře. Zkrátka, zpátky v Římě.

A teď konec prokrastinace. Musím se pustit do toho stěhování. Letos po druhé, zpět na druhý konec koleje. Così, con le mie due stanze, abbraccio tutto il collegio. A tak, rozkročen mezi svými dvěma pokoji na obou koncích domu, celou kolej vlastně objímám. Odpusťte mi tu trochu italské velkohubosti. Už jsem se asi inkulturoval.

Jedeme do Oropy

2011-09-10T10:31:00.000+01:00

Oropa
16 fotografií

Jedeme do Oropy. Nikoli »do Evropy«, jak jsem se domníval, usoudiv, že špatně slyším. »Il Santuario di Oropa« není žádná svatyně, jíž by zde propagovala Evropská unie, ale zkrátka název místa, který může zmást. Mariánské poutní místo nad Biellou, v předhůří Alp. Až do minulého století tak populární, že by v onom megakomplexu mohlo zároveň nocovat třeba tisíc lidí. Skromně, ale přesto. Však sem prý rodiny z celého Piemontu jezdívaly na takovou lacinou dovolenou, na pár dní, aby zmizely na chvíli z domu.

Oropská svatyně se nachází pár kilometrů od Bielly, sídla jedné z piemontských provincií. Jen tak na okraj: všichni sice v českých médiích dělají z Berlusconiho velkého populistu, kdo se ale dozví, že se mu například povedlo snížit administrativní náklady tím, že minulý týden zrušil všech sto deset italských provincií a ponechal pouze dvacet regionů? Tedy mírně opravuji: Biella již nebude sídlem provincie, ale Oropa se dál tyčí v údolí nad ní v biellském Předalpí. V oropské mariánské svatyni pak naleznete gotickou sošku černé madony. Místo není zdaleko nevýznamné – od roku 2003 je součástí světového dědictví UNESCO.

Podle tradici založil Oropu jeden z biskupů circa Ambrosium, tedy kolem Ambrože, sv. Eusebius z Vercelli, a to již ve 4. století, který měl do biellského údolí přinést křesťanství. Nicméně již ve 13. století zde bula papeže Inocence III. zmiňuje dva kostelíky, jeden zasvěcený Panně Marii a druhý sv. Bartoloměji – jako místo kultu je Oropa opravdu pradávná, zdá se, že její dějiny sahají přinejmenším do 8. století. V 15. století se začíná místo rozrůstat o domečky, které se nabízely poutníkům k přenocováním, v baroku pak dochází k opravdové expanzi místa, nepamatuji se, že bych kdy tak rozsáhlý poutní komplex někde viděl – snad je lze přirovnat rozsahem ke Kalwarii Zebrzydowské, avšak tam nebylo možné ubytovat zdaleka tolik poutníků. Poslední část výstavby zde proběhla v 19. století, kdy se zdejší rozhodli rozšířit celou svatyni o další „patro“, totiž o novou kolosální baziliku. Kdo navštívil Itálii, ví, jak většinou tyto stavby z druhé poloviny 19. století dopadají. Jednalo se však již o labutí píseň tohoto místa, neboť celý projekt zůstal nedokončen, poslední velké úpravy zde proběhly před šedesáti lety.

Cyklisty pak potěší, že se zde mariánský kult setkává s kultem sportovním, přesněji cyklistickým – již vícekrát zde končila etapa slavného Giro d'Italia, naposledy se zde jela roku 2007 časovka, kterou vyhrál Marzio Bruseghin. My jsme sem sice na kolech nepřijeli, a proto jsme snad ani neměli zapotřebí iontových nápojů, ale i tak jako každý správný katolický poutník, jsme zde na tomto hezkém mariánském místě na chvíli spočinuli.

Úzkou silničkou lze dojet k další nedaleké svatyni zasvěcené sv. Janu Křtiteli. Za prastarým a velmi úzkým tunelem se pak objeví nejen údolí s poutním místem, k němuž jsme již nesjeli, ale především alpské rifugio, kde si lze dát příjemnou večeři a nějaké to místní vínko k tomu.

Začínalo být chladno, přece jen jsme nějakých 1900 m n.m., a tak jsme nevyužili posezení na vyhlídce venku, ale šli jsme se občerstvit do této horské boudy, či jak onen prostor nejlépe popsat. Jídlo místně typické, opět nějaký ten salámový předkrm, poté polenta, k tomu víno. Jaké, to si již skutečně nepamatuji. Zbývá sjet dolů do vyhřáté piemontské nížiny a zkusit se v těch ferragostových vedrech usnout. A ponechat si tyto příjemné vzpomínky na Oropu.

Hory doly ve Val d’Aosta

2011-09-09T19:27:00.000+01:00

Chamois
29 fotografií

Za hradbou vysokou tak, že se jen sotva dala přelézt, když tu posledně přes peninské Alpy táhl Hannibal, a možná ještě výš, leží Bílá hora italsko-francouzská. První ji nazývají Monte Bianco, druzí Mont Blanc. Mezi touto horou na hranicích a Santhià – dálnice. Ta protíná autonomní oblast Val d’Aosta, odkud pochází spousta význačných lidí, nepomucenští si však nejspíše vybaví Hektora Kozu alias Ettore Capru, který se do života české koleje v Římě otiskl jen ztěží zapomenutelným způsobem (zvláště kolegové liturgové na něj vzpomínají se slzou v oku). A do Val d’Aosta jsme se v nejhorších vedrech piemontského Ferragosta vydali. Cílem byla malá a nenápadná vesnička v jednom bočním valdostánském údolí, která se jmenuje Chamois.

Horký den nevylákal do Alp pouze nás, ale alespoň půlku Piemontu a možná i obyvatelstvo za slunnou oponou hustou tak, že by se dala krájet, a možná ještě dál. Po úspěšním zaparkování (ano, to byl velký úspěch, vzpomněl jsem si při něm na oblíbenou modlitbu wellingtonského přítele Franka: »Hail Mary, full of grace, grant us quickly a parking place!«) jsme se vydali k lanovce, místní MHD, která od rána do pozdní noci spojuje civilizaci s vesničkou Chamois.

Cestu lanovkou jsme opravdu přežili, a tak jsme si odskočili do místního kostelíka. Farář už tu prý dávno nebydlí, okamžik, který Datovi ze Star Treku může připadat jako věčnost, jsem zápolil s myšlenkou nechat se zde ustanovit. Ale odolal jsem, ty zástupy lidí jsou tu jistě jen během ferragosta, a v zimních měsících bych tu mohl nanejvýš lyžovat. Ale proč ne: mohl bych ze sebe udělat takového farářského bernardýna, který by po svazích rozvážel… No nic, jak říkával docent Royt během svých přednášek, kdy zapáleně začal hovořit o katedrále sv. Víta či jihočeských dvojlodních kostelích a neprozřetelně se podíval, jak moc nás to zajímá.

Turistika je dobrá věc, ale santhijský farář dospěl k závěru, že trochu té alpské turistiky můžeme užít cestou z kopce. Nad Chamois však výstup na vysokou horu probíhá pomocí série sedačkových lanovek, které jsou určeny pro lyžaře. To se pozná především podle toho, že lanovka nezpomaluje ani při nasedání, ani při vysedání, protože se očekává, že ty lyže zkrátka jedou. Člověk však není vybaven lyžnicemi, sněžnicemi, ani kolečkovými bruslemi, které by mu pomohly rychle ze sedačky především sesednout. A tak jsme stoupali stále výš a výš…

A stoupáme stále výše. Jako Íjáčkův balónek. Ten, co zůstal v pořádku.

Hlavní důvod, proč si pan farář dovolil tento luxus, spočíval v tom, že mi chtěl dopřát dobrý a jasný výhled na Monte Cervino čili Jelínkovou horu. Tu jsme zahlédli sice již z údolí, byť jsem chvíli přemýšlel, co se tím Červínem myslí. Potom jsem ale konečně dostatečně zaostřil na onen štít a rozpoznal v něm starý dobrý Matterhorn, tolikrát okoukaný z trojúhelníkového špalíku Toblerone! Jen s tím jasným počasím to nebylo tak úplně růžové, protože čím výš jsme stoupali, tím více jsme směřovali právě doprostřed oblačnosti, abychom se mohli rozpomenout na jedno ze stádií duchovního života, oblak nevědění. Matterhornský masiv tam však kdesi snad mezi těmi oblaky i je:

Vyzkoušeli jsme tedy alespoň, jak je tomu se zbožností zde nahoře. Vrata již tak pohostinně otevřená nebyla, ale nelze se divit, co by v takových výškách nějaký kněz či kostelník dělal!

Nastal tedy čas na návrat. Don Gian Paolo – ono je vůbec hezké, jak zde na severu Itálie oslovují kněze: don!, do'! – zjistil, že včera málo večeřel, ráno nesnídal a že je tedy nejvyšší čas k obědu. Restaurace však leží o pár set metrů níže, inu, popovezeme se. Nápad s obědem u jezera se jen tak neodmítá, neboť ve vysokých nadmořských výškách člověku lépe tráví.

A nejenom lépe trápí. Co nám to tenkrát přišlo na stůl. Nejprve místní salámky a sýrky, jak jinak. Společně s vínem. Na tom sluníčku nám výborně chutnalo to místní Gamay, velmi voňavé víno rubínové barvy z místní produkce, které zanedlouho vystřídalo Petit Rouge, které opravdu vonělo po růžích a na tom sluníčku dobře hřálo. Doplňovalo dobře místní polentu, kukuřičnou kaši se sýrem, resp. s houbami. Co lepšího si v těchto výškách a při takovýchto šířkách člověk může přát?

Gamay a Petit Rouge hlásily potřebu se trochu vstřebat, a tak jsme poslední úsek cesty přece jenom pár kroků ušli. Sluníčko nejen příjemně hřálo, ale v tento okamžik začínalo být jasné, že zítra jej budeme cítit ještě mnohem více.

Tak a jsme skoro dole, v Chamois. Teď zbývá jen nasednout na lanovkou MHD a sjet dolů k zaparkovanému autu. Horský výstup, tedy sestup, nám dodal odvahy, i řekli jsme si, proč se nepodívat na Bílou horu, tedy pod ní, do Pré-Saint-Didier pod Mont Blankem.

A to jsme již tady. Sluníčko začalo již skláněti se nad obzor, a já se dozvěděl, proč se vyplatí takovou dálku se do Pré-Saint-Didier tahat. Místní lázně jsou proslulé. Termály, sauničky a mnohá další relaxační kouzla. Já jsem tedy sázel většinou na ty sauničky, asi nejvtipnější byla ta „bambusová“ s názornou instruktáží, kterak bambusovými holemi při saunování prokrvit celé své tělo a jak přežít návaly horkého vzduchu s vůní pomerančů či citrónů.

Člověk se tu tak saunuje, kouká hlavou z bazénu či přes okno sauny na Mont Blanc a ani nepotřebuje podávat nějaké zázračné výkony. Lázně v Pré-Saint-Didier mi dávají dostatečné důvody k tomu, abych se do valdostánského údolí ještě někdy vrátil. S takovými lázněmi totiž může soupeřit jen takový Bad Griesbach v Bavorsku, tam je ta vodička ještě teplejší, co si vzpomínám. Nemají tam ale sauničky, zato turecké lázně se skutečnými Turky.

Však to tu měl rád i Jan Pavel II. Ten sem jezdil skoro každý rok, prý tu znal každé údolí a dělával si výlety po místních kostelících a kapličkách. K tomu mi ještě mnoho zbývá. Znám jen trochu Chamois a Pré-Saint-Didier, odkud po příjemně lehké večeři přímo v lázních odjíždme zpět dolů, do piemontských veder.

Jak vidno, měli jsme tu hory doly. Hory – Chamois, doly pod horami – Pré-Saint-Didier pod Mont Blankem.

Turín v cuku letu

2011-09-07T18:16:00.001+01:00

Turín
24 fotografií

Užívám si piemontského léta. Sice pracovně, ale jednotlivé italské regiony zůstávají láskou, kterou člověk opouští jen velmi nerad, aby se znovu do nich vracel a obdivoval rozmanitost vůní a chutí, která Seveřanům, kteří tvrdí, že žijí v srdci Evropy, zůstává odepřena.
Pro běžce, který o sobě tvrdí, že se připravuje na maratón, pak zdejší nížina protkaná rýžovými poli nepředstavuje úplně ideální terén, protože převýšení se limitně blíží nule, avšak má to i jiná kouzla. Nížinu ze severozápadu chrání masiv Penninských Alp a pohled na narůžovělé Monte Rosa ve večerním světle sníží tep srdce o několik jednotek, když jej osamělý běžec se zatajeným dechem pozoruje.
Hlavním městem Piemontu je Turín, sídelní město Savojů, kteří sem přesídlili ze Chambéry, a které se stalo prvním hlavním městem sjednocené Itálie, „kolébkou italské svobody“. Turín, to je taková italská Mladá Boleslav, město automobilového průmyslu, jemuž vládne tajemný tetragram FIAT. „Turíne, srdce rudé, zpečetěný osude!“Tak nějak jsem si vždy toto město představoval plné továrních hal a ocelových konstrukcí, které zlidšťuje turínské plátno, don Bosco a pravá noha české/slepé lítice Pavla Nedvěda (la furia c(i)eca).
Pohled na město jsem však musel změnit. Byť v poklusu. Santhijský farář-kanovník Gianpaolo měl v Turíně jakési zařizování, tak mě vzal s sebou na projížďku. Má znalost Turína je tak sice chvilková, ale doprovázená místním rodákem a savojofilem, který mi ušetřil lecjaké bloudění.
Kostel střídalo náměstí. Náměstí pak palác. I tak pořád dokola. Město pravidelné, a přitom nádherné.

To je kostel sv. Filipa Neri, největší turínský kostel, na němž mě nejvíce zaujala podlaha. Začal jsem přemýšlet, zda by se něco takového mohlo uchytit i u nás, abych si nakonec musel odpovědět, že by se to asi nikomu nechtělo uklízet. Anebo by bylo potřeba při vchodu do kostela využívat čističů bot, ale před vstupem a především zespodu a nikoli svrchu.

I hle, náš zrak spočinul na staré rezidenci Savojských, paláci Carignano. Cihličky, které mohou připomínat v lecčem slezskou či anglickou gotiku, nejsou romantistickou manýrou, ale typickým znakem piemontského baroka, období, kdy Savojští celý Piemont náramně povznesli. A dá se jím projít, všechno tu je skoro na kupě. Když vyjdeme, objevíme se už pomalu na Piazza del Castello, tedy na turínských Hradčanech, která jsou zcela na rovině. Rozdíl mezi Prahou a Turínem je tudíž podobný jako mezi evangeliem Matoušovým a Lukášovým, tedy alespoň co se blahoslavenství týče.

Uprostřed Palazzo Reale, vpravo Palazzo Madama, o němž ještě bude řeč, a vlevo možno zahlédnout věžičku královské kaple sv. Vavřince s nádhernou kupolí. Na kupole tu měli štěstí v neštěstí. Tahle se povedla, ale ještě mnohem skvělejší musela být kupole Guariniho v kapeli Plátna neboli Capella della Sindone, která ovšem roku 1997 vyhořela, a od té doby se ji snaží dávat dohromady. Ono to turínské plátno opravdu nejspíš ty požáry tak nějak přitahuje.

Tak, a od San Lorenzo se rychle podíváme do turínského dómu, takové větší katedráličky, která vypadá opravdu nenápadně, až na to slavné plátno. Z dómu pak podívat se aspoň do předsíně královského paláce, ale odtud rychle rychle do ještě mnohem nádhernější předsíně paláce Madama. Ono totiž přesvědčit matku, že pod jednou střechou už nebudeme bydlet, může být občas složité, a tak je jí potřeba postavit takové Palazzo Madama, aby měla chuť se tam odstěhovat sama. Tak tomu skutečně bylo hned za dvou savojských vévodů, totiž Karla Emanuela II. a Viktora Amadea II., za nichž si palác zvolily za rezidenci jejich matky-regentky. Proč ne. Ani zde se nepřezouváme.

Historicky byl ale palác Madama vždy spojen s kasárnami. Nyní se zde usídlila část prastaré čínské armády, ale rezidenci dosud nijak Číňané nevybydlili:

Turín je plný různých kavárniček, tady se v 19. století dělala politika. Ministerský předseda Cavour zde spřádal své plány, kul pikle, spekuloval, intrikoval, správné lidi viklal. U kafíčka, s doutníčkem a monoklem jistě, a denní tisk formátu rozpětí lidských paží nemohl chybět. Cavoura jsem ovšem nepotkal, to jsme již pomalu spěchali zase zpět, doprostřed rýžových polí, kde Santhià čpí.

A tak jsem jen z okénka mohl zamávat santuariu S. Maria Ausiliatrice, místu nejvíc spojenému s donem Boskem. Ale třeba se ještě do Turína podívám, až opadnou vedra, která i zde, na severu Itálie, dosud přetrvávají. Však ono bude potřeba tu rýži někdy do listopadu sklidit.

Zbývá mi tu ještě prohlédnout místní mosty, řeku, takových věcí. V Piemontu mi zbývá ještě pár dní, tak snad!
Zbytek pořízených fotografií si lze samozřejmě prohlédnout zde.

Krkonošské momentky

2011-07-23T16:25:00.001+01:00

Rýchory
12 fotografií

Poslední hektický týden začal příjemným rozběhem po východních Krkonoších s elitou českého kléru, konkrétně kanovníkem Petráčkem a arcibiskupským sekretářem Roulem. Cesta z Pomezních bud přes Rýchory setkala se s krásným počasím a hlavně výbornou náladou.

Já vyzkoušel ve vysokohorském terénu své pětiprsťáky KSO Treksport, a ty se velmi osvědčily (do deště na eliášskou pouť jsem je pak již bohužel nevzal). Na noze seděly jako přikuté, neplavaly, noha byla jistá a po výletu odpočatá. Jen jakýsi kanovník se vyjadřoval, že vypadám jak ze Star Treku.

Abbé Roule také rád fotí, tak jsme se s čočkami proháněli po Krkonoších dva. Já byl obzvlášť rád, protože mi v hradeckém kodaku v Kopečku pan Grudl konečně vyčistil snímač („Kam jste to tahal, takhle špinavý čip jsem už dlouho neviděl... Aha, do Izraele, tak to jo, to celkem chápu...“), takže již nemusím tolik času trávit retušováním fleků na výsledných snímcích.

Odchovanec Nepomucena pak musel být hluboce zasažen podmínkami, v nichž se v oněch končinách pase skotský náhorní skot. Průměrná celoroční teplota 5,9°C je přece jen o dost nižší než v zimních měsících v Nepomucenu. Kravám a býkům to nebere klid, nějací ti turisté je zkrátka nemohou rozházet.

Přítomnnost historikova nám znemožnila, abychom mohli přehlédnout krásný pohled na typické uspořádání lánové vesnice z doby osídlování Krkonoš. Z protějšího kopce lze na Albeřicích dosud dokonce sledovat územní dispozice trojpolního systému.

Krkonošský výlet byl jen krátký, ale zvládli jsme navštívit jako snad pokaždé oblíbenou restauraci Bellevue v Janských Lázních a potěšit se nějakým tím krakoušem. Tak zas napřesrok!

Eliáš a spousty deště

2011-07-23T13:56:00.000+01:00

Eliášská pouť
20. 7. 2011
16 fotografií

Za pár hodin vyrazím na náš dětský tábor, ale snad se mi povede aspoň krátce poreferovat o malé eliášské pouti. Karmelitánský svátek svatého proroka Eliáše, který nefiguruje ve všeobecném kalendáři, slaví karmelitánský řád 20. července. S několika karmelskými terciáři jsme se rozhodli podniknout o tomto svátku pouť, a to do Svatého Jana pod Skalou. Nakonec vytrvali jen ti nejvytrvalejší, jak jinak, a tak jsme tuto pouť podnikli jen ve dvou, společně s Vlaďkou P.

Předpověď počasí sice nevyznívala právě nejpříznivěji, naše chytré telefony ukazovaly heavy rain, ale pouť k proroku, který se vyznačoval tím, jak uzavíral a otevíral nebesa, se přece takovou předpovědí nemůže nechat odradit. Krom toho Vlaďka tvrdila, že dobré počasí na cestě do „Jána“ bylo i předmětem jejích modliteb.

Do Svatého Jana jsme bez potíží došli. Samozřejmě, že tu není nikde pochován prorok Eliáš, ale místo je spojeno se svatým Ivanem a Jenem Křtitelem, ve kterém Kristus rozpoznal Eliáše, takže to nebylo tak docela mimo. Velmi rychle jsme ale zbystřili, neboť svatojanský kostel opravdu není během prázdnin, a letos asi ani nikdy jindy, otevřen.

Pod kostelem je ale stále přístupná studánka, kde nalezneme i velmi nové projevy současné spirituality. Nebo zbožnosti. Nebo něčeho takového, posuďte sami:

Než se vydáme na oběd do místního stravovacího zařízení, musíme ještě určitě vyšlápnout na tu nádhernou skálu nad Svatým Janem. A kde jinde by měly být rozsáhlé litanie ke sv. Eliáši účinnější než při karmelském výstupu na horu! Sant’Elia, prega per noi!

Výstup ale opravdu stál za to. Počasí stále nádherné, a ty pohledy do kraje... Přečteme další část eliášského cyklu z knih královských, pokocháme se a zamíříme dolů za dalším důležitým bodem poutního programu, o němž již byla řeč.

Volili jsme, zda na zahrádku, či dovnitř, nakonec zvítězilo otevřené okno. Dobře a vydatně jsme se najedli, však po takovém výstupu... a to ještě nejsme na konci, ještě potřebujeme zpět na vlak, a do Karlštejna to pár mil bude.

Začalo ovšem pršet. Pouť začala dostávat eliášské rysy. Také jsme si líčení 18. kapitoly 1. knihy královské o souboji na Karmelu a o následném dešti, který ukončí dlouhé roky sucha, mohli nechat na později. Vydali jsme se tedy ke Karlštejnu, ale cesta byla stále hustší, i déšť byl stále hustší a spíše než o turistiku začalo se jednat o rafting.

V dešti ale není cesty zpět. On ten eliášský déšť opravdu hustý a silný byl. Taktéž ten náš. Celou cestu mě ovšem těšilo vědomí, že si sebou v batohu nesu druhou sadu suchého oblečení, které jistě přijde vhod.

Nepřišlo. Déšť propršel i do batohů, kde vytvořil další hladinky a sebral veškerou naději, že té vody bude konec. Proč se převlékat do mokrého? V karlštejnském hostinci u nádraží jsme si připadali trochu jako vodník Česílko, ale ten čaj přišel k duhu. Měl vlastně prorok Eliáš přístup k čaji? Kdo ví...

Eliášovský cyklus přečten až po nanebevstoupení, litanie dočteny, něco z karmelských přídavků v breviáři pomodleno, jsme jedna velká zmoklá spokojenost. A sv. Eliáše bude i napřesrok, tak věřím, že se nám opět něco podobného podaří zorganizovat!

Toto je země svatá II/a: Dodatek k Nazaretu

2011-07-17T13:33:00.001+01:00

Kanovník Petráček mne v průběhu naší semilské scappaty za budoucím nadějným islamologem (nikoli islamistou) upozornil na nápis před nazaretskou bazilikou Zvěstování, který unikl mé pozornosti a ve své blahosklonnosti nabídl mi dokonce snímek tohoto nápisu, který krásně dokresluje nazaretský genius loci, ze svého (mobilo)fotoarchivu:

Na nápis upozornil ve spojitosti se svým online rozhovorem pro Hradecký deník z minulého týdne, kde vysvětluje některé jednání muslimského obyvatelstva následujícím způsobem: „Rozumějte, oni to myslí dobře, chtějí vás spasit, proto vám chtějí vnutit svou jedině pravou víru.“ To se krásně projevuje i na nazaretském nápise. Nicméně tento postoj v posledku není příliš odlišný od našeho křesťanského postoje, neboť i „my to s ostatními myslíme dobře a chceme je spasit“. Asi bychom na excesy spojené s takovým postojem neměli zapomínat. Ostatně i dnešní texty liturgie, kde Ježíš podobenstvím říká, že s nebeským královstvím je to jako s koukolem a pšenicí, je dobrým napomenutím, že se do oné spasené společnosti vejde kromě mě a mých nejbližších i leckdo další.

Toto je země svatá II.

2011-07-06T13:55:00.001+01:00

Terra Sancta II.
26. srpna 2010
18 fotografií

A jdeme do druhého dne. Je horko, proto se mi bude dobře psát právě o pouti do Svaté země. Nejde si totiž v tom římském parnu nevzpomenout na parno galilejské a především to u Mrtvého moře.

Konec srpna, Galilea, kolem 40 stupňů. V tom horku se člověk probouzí hodně brzy. Člověk, udeřen vedrem jako rozpáleným grilem, velmi rychle pochopí, že tahle země opravdu má potřebu spásy. Žádný velký teologický koncept. Stačí trochu příjemného vánku.

Jediný čas, kdy v chladném refrigeriu člověk může pozvednout svou unavenou duši k Bohu, je ráno, za svítání. Tady člověk pochopí, proč ta mnišská modlitba za noci a nad ránem není pouze samoúčelnou askezí: to je opravdu jediný čas, kdy se dá dobře modlit. Den, ten bude naplněný prací a snad i ospalostí. Bdít se dá za tmy, za ticha, které se sklání nad hladinou Tiberiadského moře. Vánek, svítání, svěžest, naděje.

Snad i to byl důvod, proč jsem se rád budil takhle ráno. Na nádvoří neónského semináře, v němž jsem přespával v jedné takové kukani, průhledná kaple s Nejsvětější svátostí, kde stále někdo bděl. Neónská modlitba ale obvykle nemá pochopení pro ztišení a mojžíšsko-eliášovské očekávání Hospodina v šumu jemného vánku. Chodíval jsem pod schody, abych neviděl masu šedého domu, k terebintu, o němž bude ještě řeč, a od jezera očekával Boží přítomnost. Takhle nějak muselo vypadat svítání v ráji.

Pak ovšem přišel budíček v podobě radiomuezzina Kika, zakladatele Neokatechumenátní cesty, tedy jeho písničky. Rajské ráno nad Galileou skončilo. Vkročit do nového dne ovšem pomáhala vydatná snídaně, množství ovoce a džusů, abychom ten den v pořádku přežili.

Nebyl by to Izrael, kdyby nebyli připraveni na zbožnosti dychtivé turisty. Romantická mše na břehu Tiberiadského moře, „à la po vzkříšení“, poddruh „pojďte si vzít trochu ryby“ poprvé. Ryby tu nebyly, ale pěkný hájek v místě zvaném nyní Tabgha, spojeném s vícero evangelními epizodami. Starověk nazýval toto místo Heptapégon, Sedmipramení, sv. Jeroným jej nazýval, trochu pozoruhodně erémos, opuštěné místo. Spíše je to taková oáza, příjemný kout, kde se lidé mohli spíše scházet, než aby se sem před lidmi utíkali. V příštích dnech se na totéž místo, jen o kousek dál, ještě několikrát vrátíme, mělo se „tady někde“ udát také rozmnožení chlebů a nedaleko stojí i kostelík „Petrova primátu“. My si zde tedy připomínali čtvrté Ježíšovo setkání s učedníky po vzkříšení, tedy první jeho porci.

Nasedáme do autobusu a vydáváme se na jih. Projíždíme Kánou, jedna arabská vesnice za druhou, přelévají se, již nelze poznat, která je která. Před námi: Nazaret. Malá biblická víska, kterou kazatelé rádi vydávají za konec světa, se rozrostla v osmisettisícové město. Taková menší Praha. Ne však stověžatá, ale plná Arabů, kteří prodají cokoli. Dokonce i židovské kippy a tality. Nazaret se však nenazývá „stoarabá“, ale en-Nasira, květnatá. Podobně i sv. Jeroným interpetuje název města jako flos, květ, místo, kam přichází Kristus coby flos campi, květ vyrostlý v poli židovského národa, kde se ukryl jako poklad skrytý v poli (sv. Ambrož).

Nejprve ale k nazaretskému domečku. Tedy domečkům. Teprve tady si člověk uvědomí, jak veliká vesnice to asi musela být. Nejprve jsme zamířili k vykopávkám Josefova domu, který se nacházel nějakých padesát metrů od ostatní vesnice, zhruba přes nádvoří vedle baziliky Zvěstování:

Na další fotografii bude vidět, jak daleko to asi Marie s Josefem k sobě měli. V prostorách, které nyní skrývá moderní bazilika, tam lze najít jeskyňodům, ve kterém došlo k nejzásadnějšímu momentu v dějinách: andělskému navštívení:

Prostor kolem samotné jeskyně je dnes moderní, kolik jen bazilik zde bylo v průběhu staletí vybudováno? Pro mé „neóny“ tu byla příležitost, jak obnovit své manželské sliby. Však na spodní fotografii většinu z té mé „komunity“ uvidíte, včetně torsapientského faráře, vincentiána dona Tommasa. Modlím se sám Anděl Páně, vzpomínám na Lepanto a na „Turky“, proti nimž se Evropané tolik let tuto modlitbu třikrát denně při klekání modlili. Nelze nevzpomenout ani Órigena a jeho dvojí výklad o početí Slova v těle Panny a v životě křesťana. Bůh i Marie udělali v té chvíli, co bylo možné, své maximum. A to je bezpochyby milost.

Po bohoslužbě a času patřičně stráveného u Mariina jeskyňodomu jsme se vydali na oběd do jedné z místních kantin. Izraelská strava se snad ale ještě stane námětem některého z dalších vyprávění, snad již brzy. Já si však pamatuji hlavně ty schody, to horko, ty fotografy, kteří nás chtěli za každou cenu před bazilikou zvěčnit!

A dosti již Nazareta. Pohneme se kamsi, překvapení to bude opět. Dojeli jsme do jakéhosi přístřešku, kde jsme měli přesedat. Právě toto přesedání mi teprve prozradilo, co je cílem naší cesty: hora Tabor. Při čekání na taxíkomikrobusky jsme se nalévali střízlivě džusem z granátových jablek. Fotografie sice není moje, ale někdo jiný si tuto zajímavou výrobu natočil. Aspoň víme, komu jsme přispěli na živobytí... těch výprav se mu tu jistě vystřídá hodně, tak to je takový táborský milionář z chatrče.

Našemu vyprávění nemůže scházet výhled z taxíku při cestě nahoru (a pak dolů) na krajinu kolem. Tolik je krásy v přírodě vůkol... Člověk by se opravdu nedivil, kdyby k proměnění Páně nemělo dojít právě tady.

Bazilika na kopci je jako většina sakrálních budov v Izraeli z první poloviny 20. století. Nelze v tom hledat žádnou velkou architekturu, přesto většinou neublíží. V bazilice nás čekala další „neónská“ katecheze, tentokrát se značně pesimistickou antropologií, která tolik kontrastovala s obrazem člověka vyjeveným při Ježíšově zjevení ve slávě, a já jsem se již začínal těšit na cestu zpět a na večeři. A tak jsem se pak aspoň chvíli díval na střechu té baziliky a připomínal si ty tři stany, Mojžíše a Eliáše a naše všechny táborníky, se kterými se už za tři týdny znovu potkáme na našem táboře u Zemské brány, na naše karmelitány a karmelské terciáře.

Zbývá už jen přesun do Domus Galilaeae a večeře. Večeře tu jsou opulentní, italského stylu. Italský je také čas začátků, takže nikdy nevíte, kdy večeře začne. Tentokrát jsme čekali na další skupinu, a čekali jsme hodně dlouho. Tak to bylo takové opravdu poutní a plné umrtvování. Pohostinnost domu však hanět v žádném případě nelze!

iPapež

2011-06-28T22:49:00.001+01:00

Řím si užívá 29. června italské speciality: místního státního svátku. Slavnost svatých Petra a Pavla je tu pro Město opravdu dnem volna, doprava jezdí jako v neděli a do práce jdou jen přespolní. Vlaky jsou přespolní, doufám, že zítra pojedou jako ve všední den.

Pro Vatikánský pahorek je letos toto datum význačné i proto, že internetové služby vatikánské spouštějí k tomuto datu, anzi, v jeho předvečer, nový zpravodajský portál: news.va. Názory komentátorů se prozatím liší, zda tato nová služba k něčemu bude, či nikoli. Důvodem je určitá dvojakost nové služby: oficialita zpravodajství různých vatikánských agentur, které news.va soustředí na jediné místo, a pokus přiblížit je velmi „neoficiálním“ způsobem. Tvítem. Papežovým. Prvním. Z iPadu:

Na počátku tedy byl papežův tvít:

Drazí přátelé: Právě jsem spustil http://j.mp/kuVmov [člověk se sice podivuje, proč sem nenapsali kratší http://news.va...]. Pochválen buď Ježíš Kristus! S mými modlitbami a požehnáním, Benedictus XVI

Následující video dává nahlédnout, nakolik je spuštění naaranžované a nakolik je brouzdání iPadem a tvítování papežovým denním chlebem. Ale tvítovaná slova mu lze věřit, od oblíbeného oslovení cari amici, „drazí přátelé“, až po ujištění, že spuštění se děje „s jeho modlitbami“ (také bych se modlil, kdyby mě někdo instruoval, jak se trefit na displeji na ikonku) a „požehnáním“:

A právě to požehnání není k zahození. I já se dnes modlím, aby můj iPad, který zamrzl při aktualizaci na iOS 4.3.3 v opravně resuscitovali, případně jej vyměnili za novější kousek, iPad 2, ten, co má papež před sebou. A až na něm budu brouzdat a náhodou snad zabrouzdám i na news.va, budu si moci být jist, že mi k tomu papež žehná. A to ten iPad ani nemusí mít před sebou. Není to přece jen tak nějaký iBenedikt.

Toto je země svatá I.

2011-06-27T08:32:00.001+01:00

Terra Sancta I.: Karmel
25. srpna 2010
10 fotografií

Skoro rok se na to připravuji. A pořád nic. Řeč je o slibovaném seriálu o Svaté zemi. Terra Sancta, tak označoval zemi evropský pozdní starověk a středověk. الأرض المقدسة, tak ji nazývají Arabové (a brzy již první český nadějný student na PISAI, Papežském institutu arabských studií a islamistiky, rodák to ze Semil), tedy al-ard al-Muqadassa, ארץ־הקודש, erec hakkodeš Židé. Konečně jsem se sem mohl podívat, a to díky velkorysému pozvání 8. neokatechumenální komunity z Tor Sapienza, kam již čtvrtým rokem dojíždím neděli co neděli (víceméně) na mši svatou, která se koná obvykle v sobotu v noci.

A minulý týden se papež při generální audienci věnoval proroku Eliášovi, a já si tak vystřílel eliášovské fotografie z prvního dne. Protože právě na Karmel mířily pneumatiky našeho autobusu poté, co jsme byli odbaveni na telavivském letišti Ben Gurionově.

Ale hezky popořádku. Protože jsem zase po čase musel využít svůj cestovní pas, nechal jsem si při bezprostřední přípravě na cestu do Izraele narůst aspoň trochu vousy, aby mě ty bezpečnostní složky poznaly a neudělaly mi problém hned zkraje. To se povedlo, ale vysloužil jsem si velmi záhy, ještě na fiumicinském letišti, kartáč od don Tommasa, torsapienského faráře, že takhle každopádně římský kněz vypadat nemá. Dodalo mi to takovou správnou cestovní horečku společně s faktem, že se na mě nedostala poutnická brašna s takovými základními informacemi jako průvodcem, jehož se ostatním na palubě dostalo. Neletěli jsme naštěstí s El-Al, ale s Alitalií, takže ta bezpečnostní opatření na italské straně byla taková povrchní. Byli jsme jen upozrněni, že podle zákonů Státu Izrael se nesmějí pořizovat fotografie ze vzduchu, což jsem při prvním pohledu na přílivovou čáru oné země hned porušil.

Netrvalo dlouho a dotkli jsme se té svaté země. Překvapilo mě, že bezpečnostní kontrola při příletu v podstatě neprobíhá, ta pořádná byla teprve při odletu. Mí přátelé neóni mne pak pěkně vypekli, protože přišla pasová kontrola. Obvyklý dotaz: za jakým důvodem jste přiletěli a kde budete bydlet? Nebyl jsem si zcela jist, zda židovský stát má tak rád poutě jiných náboženství, tak jsem odpověděl zcela turisticky s tím, že jsem tu se skupinou a že máme bydlet u nějakých známých, tuším, že v Galileji. Odpověď nebyla uspokojivá, už už jsem se loučil s razítkem, které znemožňuje cestu do arabských zemí, a začal jsem pomýšlet, zda mi někdo proplatí let zpět do Říma. Nakonec vše proběhlo dobře, ano.

Horko, to horko! Sedím právě v římském pařáku, ale telavivské horko, to je teprve něco. A to jsme ještě nedorazili do Galileje, tam teprve uvidíte! Byli jsme zavedeni k autobusu s hrozivým nápisem Genesis Tour, který nás měl zavézt na místo, kde budeme přebývat.

Neónskou specialitou je ale poskytování minima informací s tím, že to pak aspoň bude překvapení. Jsem člověkem, který dává přednost tomu, že se může těšit na to, co tuší, že přijde, než přípravě na alternativy, které se mohou naskytnout. Takže jsem opravdu nevěděl, kde budeme bydlet, ani program, natož přesný. Šestý smysl mi však při jízdě napovídal, že jedeme po dálnici (to mi napovídal už některý z pěti smyslů), kamsi na sever.

Překvapení pro karmelského terciáře přišlo. První zastávka: Karmel. Neóny ale pochopitelně nezajímají ani karmelitánští poustevníci, kteří se zde na přelomu 12. a 13. století usadili a paradoxně ani Eliáš tolik ne. Ale dobrý důvod k vyhlídce z Karmelu se našel: odtud je totiž vidět podstatná část Izraele, jak by bylo patrné z následující téměř panoramatické fotografie: od Jizreelské nížiny, přes horu Tábor, až dolů na jih, k Jeruzalému.

Ona tu je totiž taková vtipná vyhlídka s růžicí, jakou lze najít na českých horských vyhlídkách. Pěkně si zkontrolujte směr, vyčistěte svůj orlí zrak, a pořádně se dívejte, abyste věděli, kam v nejbližších dnech zamíříte. Fouká tu vítr, a když se nastavíte správným směrem a necháte jej vanout přímo do... obličeje, vybaví se vám rozcuchané ikony proroka Eliáše, vystaveného „Božímu větru“, רוח הקודשׁ, ruach hakkodeš, duchu svatosti, Duchu svatému. Anebo se člověku vybaví vítr, co se po karmelské oběti začal zvedat, takže bylo možné zahlédnout v dálce mráček, příznak to blížící se spásy a deště.

V blízké kapli začala první katecheze katechistů. Katechisti jsou sbor laiků, kteří tu „moji“ skupinu připravovali celých dvacet let, než obnoví své křestní sliby. Tyto katecheze byly takovým opakováním toho, co se „děťátka“ naučila. Pro českou duši trochu jiný styl.

Konečnou zastávkou však byl neónský Domus Galilaeae v srdci Galileje. O tom ale snad příště. Strávíme tam několik dní a dočkáme se několika překvapení.

Modlitební minidárek kamarádům novokněžím

2011-06-26T09:06:00.001+01:00

V těchto dnech vícero mých známých, především nepomucenských exalumnů, přijímá kněžské svěcení. Na stránkách Vatikánského rozhlasu jsem narazil na modlitbu, kterou současný papež pronesl při homilii na závěr kněžského roku 11. června 2010. Protože překlad RV není prost chyb, rád bych tuto krátkou a hutnou modlitbu nabídl jako symbolický dárek přátelům, kteří v těchto dnech podnikají onen velký krok důvěry v Boha a jeho církev.

Mimochodem, dnes je to právě sedm let, co jsem byl vysvěcen na jáhna. Byly to tučné, nebo hubené krávy? Ale již ona papežova modlitba:

Pane, vzdáváme ti díky,
neboť jsi nám otevřel své srdce
a svou smrtí a zmrtvýchvstáním
ses stal pramenem života.

Učiň z nás živé lidi,
kteří žijí z tvého pramene,
a dej nám,
abychom se i my sami stali prameny,
jež mohou této naší době
nabízet vodu života.

Děkujeme ti
za dar kněžské služby.
Pane, žehnej nám
a žehnej i všem lidem dnešní doby,
kteří žízní a hledají.

Amen.

Doktorská obhajoba na Lateráně

2011-06-22T12:00:00.001+01:00

Discussione Martina

Léta římská bývají v lepším případě zakončena doktorátem. Nejinak tomu bylo dnes před polednem s dr. Martinou Vintrovou, která obhájila svůj doktorát o složitém rozvazování manželství svátostném i nesvátostném, zvláště pak v zemích Koruny české. Gratulujeme. Snad nás to taky jednou v tak pohodovém duchu čeká.

Měla tam oficiálního fotografa, tak jsem se v samotné aule raději nemotal. Tohle je až po tom, co jsme se všichni vyrojili ven, tedy dokonce i po těch všech děkovačkách. Tak aspoň jako takový dezert, abyste viděli, jak jsme tu všichni v těch parnech dobře naladěni.

Řecké kafe

2011-06-20T14:32:00.001+01:00

Nechal jsem se dotáhnout na místo, které zůstává příliš na očích, než abych o něm věděl. Kousek od Španělských schodů. Amaro amaro e che buono!

Není divu, proč tu ta firma vydržela už dvě stě padesát let. Kolik biskupů protočilo se na rozmanitých stolcích, a tady stále "Antico Caffè Greco". Sant'Eustachio má namále, z Řeků je mnohem víc hořko. To se to (snad) bude teď na Gregoriáně až do zavíračky číst! A taky že ano...

Čekali jsme spolu na autobus

2011-06-20T11:23:00.000+01:00

Je to tedy takový kamarád ze zastávky.

Benedikt XVI., prorok Eliáš a modlitba

2011-06-19T10:04:00.001+01:00

Papež se začal již na začátku května při generálních audiencích věnovat tématu modlitby. Snaží se představit člověka jako bytostně modlícího se, jako toho, který v modlitbě nachází nejen „tajemství Boha“ a jeho „plán se světem“, ale nachází uprostřed jakékoli situace, kterou si nijak nezasloužil — ať v dobrém, tak ve špatném —, sám sebe jako toho, který zápasí o naději:

Člověk všech dob se modlí, protože se nemůže neptat po smyslu svojí existence, která by byla temnou a bezútěšnou, kdyby nebyla vztažena k tajemství Boha a Jeho plánu se světem. Lidský život je směsice dobra a zla, nezasloužené bolesti, radosti i krásy, a bezděčně a neodolatelně nás nutí prosit Boha o vnitřní světlo a sílu, jež nás podporují na zemi a otevírají nám naději přesahující hranice smrti (generální audience, 4. 5. 2011).

Po modlitbách dávných civilizací papež již pojednal o modlitbě Abrahámově, Jákobově a Mojžíšově. Nyní se dostal k proroku Eliáši, který mezi proroky „vyčnívá“, „povstává jako oheň, jeho slovo plálo jako pochodeň“ (Sir 48, 1) a Izrael pomocí tohoto plamene nachází znovu svou cestu k Bohu. Eliáš není fascinující jen pro karmelitána, ale pro každého, kdo kdy vyznal: „Elíjáh“, „Hospodin je můj Bůh“ a k tomuto Bohu volá znaven a zmítán úzkostmi, a uprostřed lidu prosí Boha nejen za jeho potřeby, ale také se domáhá, aby se Bůh zjevil a obrátil srdce lidu.

Papežova katecheze se soustředí na nejznámější Eliášův příběh, totiž na jeho zápas s Baalovými proroky na hoře Karmel v modlitbě o déšť. Katecheze zde není prostě jen pojednáním o modlitbě, ale především představením dvou cest modlitby, z nichž jen jedna je skutečnou modlitbou.

Socha proroka Eliáše na hoře Karmel i s hořící pochodní jeho slov

Neustálým nebezpečím pro člověka, který se modlí, je možnost, že nepřijmu Boha, který je zcela Jiný, jehož cesty a způsoby nechápu, jehož vlastníma očima nespatřím a který zůstává tajemný. Mnohem jednodušší je namluvit si, že Bůh má konkrétní, ochočenou podobu, která mě uchlácholí a pomůže, aspoň subjektivně. Do těchto „modlitebních osidel“ upadl Izrael 9. století před Kristem:

I když si lid namlouval, že se přidržuje Hospodina, neviditelného a tajemného Boha, hledal jistotu také v pochopitelném a předvídatelném bůžkovi, o kterém se domníval, že může dát plodnost a prosperitu výměnou za oběti. Izrael podlehl svodům modloslužby, která věřícího bez ustání pokouší, a měl za to, že „může sloužit dvěma pánům“ (srov. Mt 6,24; Lk 16,13) a usnadnit si neschůdnou cestu víry ve Všemohoucího tím, že vloží svou důvěru také v bezmocného bůžka vyrobeného lidmi.

Nemá smysl šálit se a hledat naději v někom, kdo neexistuje, byť se zdá hmatatelnější, bližší, dostupnější, útěšnější. Člověk se má rozhodnout, zda mu bude modlitba sloužit jen jako opium, lehká droga či psychofarmakum, anebo zda svůj život vztáhne k „Bohu spásy“, Bohu skutečné záchrany. Eliáš nenechá v tomto rozhodování celý lid o samotě, neříká mu: je to jen a jen na tobě, ale „pomáhá mu, poskytne mu znamení, které zjeví pravdu“. Eliáš stojí uprostřed nich jako někdo, kdo nemoralizuje, ale kdo má účast na hmotných i duchovních nesnázích svého lidu. Jen tak může ukázat, že eliášovská a každá pravá modlitba je zcela jiná.

Hlavní charakteristikou modlitby Baalových proroků je snaha přimět božstvo k činnosti na základě toho, co při modlitbě dělám. Proto ten jejich křik, proto poskoky, tance, extáze a mučení vlastního těla „meči a oštěpy, až z nich tekla krev“ (1 Král 18, 28):

Zjevuje se tak podvodná realita modly, která je člověkem pokládána za něco, čím může disponovat, co může ovládat svými silami a co je mu přístupné na základě jeho vlastních sil. Adorace modly namísto toho, aby otevřela lidské srdce Jinakosti, osvobozujícímu vztahu, který umožňuje vyjít z těsného prostoru egoismu a přistoupit k dimenzi lásky a vzájemného darování, uzamyká člověka do výlučného a beznadějného kruhu hledání sebe sama.

Člověk se nemusí modlit zrovna za životodárný déšť, aby v sebeklamu uctíval pouhou modlu, která má dát prostor vlastní seberealizaci a egoismu, který si dětinsky vydupává pozornost, když nejsme sami ochotni vystoupit z bludného kruhu hledání vlastního uspokojení a darovat se druhému v lásce. Mnoho velkých svatých tvrdí, že nejlepším lékem nejen na sebestřednost, ale také na deprese, které z takového „motání se kolem vlastního zvratku“ (2 Petr 2, 22), je začít se starat o nesnáze někoho druhého. V modlitbě to platí právě tak.

I na Karmelu se lze rozběhnout do všech stran. Skutečná modlitba má ale jen jeden směr

Jenže falešná modlitba nakonec nepomáhá. Modlitba, která krátkodobě, např. na úrovni emocí, potěší či nabídne jakýsi duchovní dudlík, ve skutečnosti člověku ubližuje, svádí jej z jediné cesty, která vede k Bohu i k vlastní dospělosti. Namísto uzdravení vlastních ran může nastoupit jen jejich nové otevření, namísto cesty k životu a ke světlu samé temnoty a smrt:

Tento podvod je takového druhu, že když se člověk klaní modle, je nucen utíkat se k extrémním skutkům a do iluzorního pokusu podrobit ji své vlastní vůli. Proroci Bála tak dospívají až k tomu, že ubližují sami sobě, působí si tělesná zranění v dramaticky ironickém gestu. Aby se jim dostalo odpovědi, příznaku života jejich bůžka, zasazují si krvácející rány a symbolicky se halí do smrti.

Eliáš se nemodlí sám. Přitahuje druhé, kteří jsou v nouzi, k modlitbě, modlí se spolu s nimi, snaží se je modlitbou přivést nazpět k Bohu. Není to jen on sám, kdo se modlí. Nestačí: on se za mě pomodlil. Nestačí ani: on se za mě dlouhé hodiny modlil, byť to byl třeba Eliáš. Eliáš přivádí k modlitbě, Eliáš učí druhé se modlit. Není toto jeho gesto podobné Ježíšovi, který učí své učedníky modlit se?

Eliášův postoj modlitby je zcela odlišný. Požádá lid, aby přistoupil a vtahuje jej tak do svého počínání a do své prosby. Výzva, s níž se obrací k Bálovým prorokům, měla lid, odcizený modloslužbou, dovést zpět k Bohu. Proto chce, aby se Izrael sjednotil s ním a stal se účastníkem a protagonistou jeho modlitby i nadcházejícího dění.

Modlitba to tedy není ani nějak soukromá, partikulární, nemodlí se jen za sebe. Jde o modlitbu společnou, dokonce o modlitbu liturgickou, která se týká celého lidu a která se koncentruje kolem oltáře, který představuje samotný lid, který sebe přináší jeho dar a oběť (srov. Řím 12, 1n.).

Potom ... prorok obnovuje oltář za použití „dvanácti kamenů podle počtu synů Jakuba, k němuž se ozvalo Hospodinovo slovo: »Izrael je tvé jméno«“ (v.31). Tyto kameny představují veškerý Izrael a jsou hmatatelnou památkou dějin vyvolení, zaslíbení a spásy tohoto lidu. Liturgické gesto Eliáše má rozhodující význam; oltář je posvátným místem poukazujícím na přítomnost Hospodina, ale kameny, z nichž se skládá, představují lid, který nyní prorokovým prostřednictvím symbolicky stojí před Bohem, stává se „oltářem“, místem daru a oběti.

Symboly nestačí. Eliáš již do své modlitby zapojil lid, kterého se božská pomoc měla týkat. Do své modlitby ale zapojil především Boha. Bez Boha modlitba není skutečnou modlitbou. Jen v něm mohl Izrael nalézt svou identitu, jen v něm nalézá identitu každý z nás. Připomíná přísliby, které Bůh dal: modlitbu nestaví na prostých žádostech lidských, ale na příslibech Boha, na jeho věrnosti navzdory nevěře lidské:

Eliáš se obrací k Hospodinu jako k Bohu otců a výslovně tak připomíná božské přísliby, dějiny vyvolení a smlouvy, která nerozlučně spojila Hospodina a jeho lid. Zapojení Boha do dějin lidí je takové, že jeho Jméno je neoddělitelně spojeno se jmény praotců a prorok vyslovuje toto svaté Jméno, aby se Bůh rozpomněl a projevil svou věrnost, ale také aby Izrael pocítil, že je volán jménem a nalezl tak svou věrnost.

Eliášova modlitba nestojí na množství slov. Je střízlivá, prostá, na první pohled banální a mnohem méně sugestivní než modlitba baalovská, plná povyku, extáze, námahy. Eliášova modlitba je namísto toho „hutná“ a „plná víry“:

„Hospodine, Bože Abrahámův, Izákův a Izraelův, ať se dnes ukáže, že ty jsi Bůh v Izraeli, že já jsem tvůj služebník, že jsem toto všechno učinil na tvé slovo. Vyslyš mě, Hospodine, vyslyš mě, ať tento lid pozná, že ty – Hospodin – jsi pravý Bůh, ty obrátíš jejich srdce!“ (vv. 36-37; srov. Gen 32, 36-37).

Eliáš se odvolává na Jákobův zápas u potoka Jakob, v němž byl nazván novým jménem Izrael (srov. Gen 32, 31); modlí se tak za celé odpadlé severní království Izraele, které „zapomnělo na svůj původ a na svůj privilegovaný vztah k Hospodinu“. „Hospodin, Bůh Izraelův“ se však navzdory nevěře prokáže jako ten, který zůstává věrný, který je „Bůh v Izraeli“. To je pravda o Boží přítomnosti uprostřed lidu: ta je podstatná.

Druhou podstatnou složkou modlitby je odstranění klamu a přijetí této pravdy. Nestačí, že věci jsou tak, jak jsou, byť to je podstatné. Člověk však o sobě může tvrdit, že se modlí, pouze pokud se nebrání pravdě a je ochoten se jí otevřít, ať je jakákoli, který je schopen přijmout Boha, jaký je, totiž Absolutní a Přesažný, jemuž se nikdo, žádný idol a žádná modla nemůže rovnat:

Tato víra činí z Izraele Boží lid; je to víra vyznávaná ve známém textu Šemá Izrael: „Slyš, Izraeli, Hospodin je náš Bůh, Hospodin je jediný. Miluj Hospodina, svého Boha, celým srdcem, celou duší a celou svou silou!“ (Dt 6,4-5). Na absolutno Boha má věřící odpovědět absolutní, naprostou láskou, která zapojí celý jeho život, jeho síly, jeho srdce.

Nakonec to je konverze, proměna smýšlení, když poznám, jaká je pravda, byť se neshoduje s mými představami, a tuto pravdu přijmu. Totiž pravdu coby tvrzení, které je správné, pravdivé, které se shoduje s realitou a se skutečností, nikoli pravdu v tom smyslu, že by každý mohl mít svou pravdu. Modlitba, setkání s pravým a pravdivým Bohem, je místem obrácení. Ve skutečné modlitbě se lidské srdce může také skutečně obrátit – protože má ke komu se obrátit, k pravému Bohu, s nímž se v této modlitbě setkává:

A právě srdci svého lidu prorok svou modlitbou vyprošuje konverzi: „ať tento lid pozná, že ty – Hospodin – jsi pravý Bůh, ty obrátíš jejich srdce!“ (1 Král 18,37). Eliáš svou přímluvou žádá Boha o to, co touží učinit Bůh sám, totiž zjevit se v celém svém milosrdenství a věrnosti vlastní realitě Pána života, který odpouští, obrací a proměňuje.

Plodem Eliášovy modlitby uprostřed jeho lidu a s jeho lidem je právě konverze, vyznání pravého Boha, Hospodina, JHVH (1 Král 18, 38n). Plodem jeho modlitby není jen skutečná pomoc a nakonec i ten déšť, ale především konec pochyb a nově nalezená cesta k Bohu a k životu:

Oheň, tento prvek zároveň nezbytný a hrozný, spojený s božskými zjeveními hořícího keře a na Sinaji, nyní vyjadřuje lásku Boha, který odpovídá na modlitbu a zjevuje se svému lidu. Baal, němý a bezmocný bůh, neodpověděl na prosby svých proroků. Hospodin však odpověděl a to jednoznačně nejenom sežehnutím celopalu, ale dokonce i vysušením veškeré vody, která byla rozlita kolem oltáře. Izrael již nemůže mít pochyby; božské milosrdenství vyšlo vstříc jeho slabosti, jeho pochybnostem, jeho nedostatku víry. Nyní je Baal, prázdná modla, poražen a lid, který se zdál ztracen, opět nalezl cestu k pravdě a našel sebe sama.

Z vrchu Karmelu je vidět celý Izrael

Aktuálnost Eliášova příběhu vidí papež v několika bodech. Zaprvé: první přikázání klanět se jedině Bohu platí i pro nás:

Kde mizí Bůh, upadá člověk do otroctví modloslužby, jak ukázaly v naší době totalitní režimy a jak ukazují také různé druhy nihilismu, které člověka činí závislým na modlách a zotročují ho.

Za druhé: Modlit se lze za leccos. Prvním úmyslem modlitby ale zůstává obrácení, totiž obrácení ke skutečnému Bohu, které náš život přetváří podle Boha, takže podobně jako on jsme schopni žít pro druhé, a ne již sami pro sebe:

Primárním účelem modlitby je obrácení: Hospodinův oheň, který proměňuje naše srdce a uschopňuje nás vidět Boha a tak žít podle Boha a žít pro druhé.

Za třetí: Eliáš je předobrazem Krista. Jeho modlitba má podobu Kristovy lásky, která se zcela daruje pro druhého. Podobně jako Eliáš se každý, kdo se skutečně modlí a neuctívá jen svoje – byť nábožensky vyšperkované a rádoby pravověrné – modly, tak i každý člověk v modlitbě získává podobu Kristovy lásky, která sebe daruje:

Otcové nám říkají, ... že tady vidíme pravý oheň Boží: lásku, která vede Pána až na kříž, až k naprostému darování sebe sama. Opravdové uctívání Boha, není destruktivní, nýbrž obnovuje a proměňuje. Zajisté, oheň Boží, oheň lásky pálí, přetváří, očišťuje, ale právě takto neničí, nýbrž vytváří pravdu našeho bytí, znovu tvoří naše srdce. A takto, skutečně oživeni milostí ohně Ducha svatého, Boží láskou, jsme ctiteli v duchu a v pravdě.

Je neděle, den Páně, den určený také k modlitbě. Půjdu se modlit. Papežova katecheze mi připomíná, že není modlitba jako modlitba. To Eliáš se modlit uměl. Jeho modlitba člověka neničila, ale obnovovala lidská srdce, takže znovu, v síle Ducha svatého, jenž je Boží láskou, jak říká sv. Augustin, můžeme ctít Boha nikoli fyzicky, ale v duchu, nejen iluzorně, ale v pravdě.

Kaple na hoře Karmel

Překlad celé katecheze, který jsem si dovolil v tomto článku s drobnými obměnami použít, naleznete celý na stránkách Vatikánského rozhlasu. Fotografie jsou moje, z loňské cesty do Svaté země. Snad se časem najde čas i na nějaké povídání k nim. A snad se je podaří i roztřídit.

Pozvánka na výlet s jelenem a hadem

2011-06-17T19:05:00.001+01:00

Umbrijská scappata
15. června 2011
37 fotografií

Pozvání na výlet šlo jen těžko odmítnout. Polovina června, dobrá společnost, krom toho letos těch výletů příliš nebylo, anzi čili „naopak“. A tak jsem pozvání přijal, byť podkapitolka v mé dizertaci o motivu Krista–dobrého jelena, jíž se právě věnuji, je také dostatečně zajímavá. Ve středu zrána jsme zamířili do Umbrie, odkud zazněla ozvěna jmen tří světců: sv. Rity z Cascie, sv. Benedikta z Nursie a sv. Františka, co se svými bratřími chodíval Spoletským údolím.

Cíl první: Cascia, jejíž latinské jméno Cassia upomíná na roucha vonící myrhou, aloe a kasií, a také na druhou z Jobových dcer (totiž z té druhé várky). Vzali jsme to Spoletským údolím a sledovali, zda někde neuvidíme tu Františkovu krávu s křídly. Tu nikoli, ale díky spoustě serpentin a dravě hravému způsobu jízdy jsme málem viděli kachnu. Nakonec jsme přece jen ke Cascii dojeli, nicméně první ukazatele, zvoucí do SANTUARIO – BELVEDERE nás nakonec nasměrovaly do vísky na konci světa s názvem Frazione Onelli, kde jsme se aspoň zvnějšku mohli pokochat pěkným kostelíkem. Jo a prosímvás, až zase někam pojedete na výlet, tak mi připomeňte, že mám zkontrolovat objektivy, zda nejsou oťapané prsty. Tentokrát se nezadařilo, takže ty slepé skvrny, to není porucha na vašem přijímači.

Takže zpět dolů do Cascie. Ke svaté Ritě, jedné z nejoblíbenějších italských světic, kterou teprve v posledních letech předběhli padre Pio a JP2. Postavili jí tu monumentální baziliku s hrobem, hned po válce. Hýří barvami.

Tak jsme se tu pořádně najedli, protože ORA ET MANGIA, vlastně ORA ET MANDUCA, jak by řekl nedaleký Benedikt Nursijský. Tedy vydatně pomodlili a vydatně najedli. Abychom zvládli další cestu do Ritina rodiště, kterým je Roccaporena. Navigaci chvíli trvalo, než se zorientovala, ale nakonec jsme do toho malebného údolíčka přece jen dojeli. Došlo i na turistickou vložku, totiž výstup na scoglio di S. Rita, totiž Svatoritskou skálu.

Ano, správně, to je ona. A takhle to vypadá po čtrnácti zastaveních křížové cesty zeshora. Pěkná kaplochatrč.

Další zastávkou byla Norcia, rodiště sv. Benedikta a jeho dvojčete sv. Scholastiky. My dobře obeznámení s tím, co stojí za to v Itálii jíst, slyšíme v názvu tohoto městečka kouzelné slůvko norcineria neboli uzenářství a dobrá afektivní paměť nám připomíná ten výtečný jelení salám, na který budeme muset, před či po sv. Benediktovi, natrefit. Zatím zbyl alespoň prostor pro nějaké ty prasečí pózy.

Obhlíželi jsme ty norcinerie, ale říkali jsme si, kde že tu natrefíme na toho sv. Benedikta. Já sám jsem tipoval, že exulantům se kostely nestavějí, a proto když Benedikt z Nursie odešel, aby se sem již nevrátil, že mu určitě nic nepostavili. Mýlil jsem se. Po tom dešti byla ta jeho bazilika mrtě hustě parádní.

Dokonce i nějací mniši tu jsou, ale před námi se schovávali. Na rozpisu ale mají, že se v té kryptě, která má údajně základy dokonce z 1. století, a kde se tedy dvojčata na konci století pátého mohla skutečně narodit.

Zbožného již dosti, teď pro ten salám. Vyhrál to samozřejmě ten řezník či uzenář, který vylezl před krám a kus žvance nám uřízl. Jelen jako řemen, řekli jsme si a šlo se nakupovat. Myslel jsem si, že největší zásoby pořídím já, ale sestra Theresien krutě překvapila, protože ta si toho jelena odvezla snad celou půlku. Prý to má pro přátele, tak jsem zvědav, jestli ke mně ještě nějaké to plecko či paroh nezaputuje. No, taky mě napadlo, jestli doma nepěstují prase a neříkají mu: „Jelene!“ Ale snad ne. Dobrý je to prase i tak.

Po těch všech serpentinkách jsme už toho měli celkem dost a ve Spoletu ne a ne se trefit do centra. Tak jsme vzali zavděk alespoň kostelem San Pietro extra moenia, moc pěkný románský kousek to je. Zbytek tedy barokizovaný, ale ta nádherná fasáda ze 12. století, to bylo opravdu něco. A to na ní čekalo ještě jedno překvapení (na které jsem přišel) a ještě jedno překvapení (na to jsem nepřišel). Ale to až za chvíli, děti.

A teď to překvapení: na výlet jsem si jel odpočinout od dobrého jelena, co zabíjí hada, a tu! Na fasádě jelen s hadem v tlamě (tlamičce). Úžasné!

Na co jsem ale nepřišel, že symetricky od portálu na druhé straně by měl být ještě obrázek laně, jak zápolí s hadem, obraz to již nikoli Krista, ale církve. Kostel jsem si tím pádem velmi rychle oblíbil. Prémiově ještě záběr na spoletský hrad, skryté poděkování Pavlovi, že mě zase po dlouhé době vytáhl na výlet, a navíc za jelenem. Jelenem na fasádě a jelenem v salámu. Co by si člověk mohl přát víc?

I obešel já církví sedm

2011-06-09T17:38:00.001+01:00

Sette Chiese 2011

Jaká škoda by byla, neprohlédnout si celé toto album!

„Neříkám ti »sedmkrát«, ale třeba »sedmasedmkrát«“. Ta slova se sice týkají odpuštění, ale tak nějak podobně jsem byl před dvěma týdny (už!) vyzván, abych se připojil k pouti po sedmi římských hlavních kostelích. „Tres faciunt collegium,“ zní staré úsloví, takže jsme se společně s V. a M. vydali, abychom těch sedm (nikoli sedmdesát sedm) církví pokořili. Nechtělo se mi příliš o tom všem psát, protože jak psát blog post z pouti. Ale nakonec se V. a M. uvolily, že taky napíší něco, co mi v mém blogosnažení pomůže, tak jsem přikývl a blog post je tu. Zase jeden po čase.

Byla neděle, ještě ráno. Lampa ještě svítila, a lampa ještě hořela, a V. už pomalu v nádherném slunečném ránu stála u sv. Jana v Lateránu (tuhle jakási průvodkyně popoháněla své turisty, ať už rychle dojdou k tomu sv. Lateránu!) a čekala, až otevřou mříž. Klid mohla téměř nahmatat, klid, po němž mohla vnímat nostalgii celé sedmikostelové putování. Mříž se otevřela a pouť mohla začít mší u sv. (Jana v) Lateránu... Chvíle pochybností, nezabalí-li nakonec M. a autor tohoto příspěvku svou účast na pouti. Nel nome del— a to jsme již doběhli, aby pouť mohla být konkrétní. Úlevné pocity.

Dopřijímáno, požehnáno. Foťák předán: na———, já dnes budu putovat. A tak, navzdory copyrightu, fotky nejsou tak docela mé. Tedy skoro všechny.

První křižovatka a první modlitba z brožurky sestavené z textů sv. Filipa Neri, velkého propagátora této pouti: per il dono della pazienza, za dar trpělivosti: ascoltaci, Signore! Odpoví břitce M. a vydá se na červenou s tím, že už to nemohla vydržet, směrem k S. M. Maggiore.

Ty modlitby nás budou provázet celou cestu. Vždy jedna proti neřesti, jedna za ctnost, jedna za dar Ducha svatého. Hned ta druhá, u S. M. Maggiore, bude za obžerství. Není proto divu, že se nakonec rozhodneme nasnídat se až za sv. Vavřincem. A hned tam, za bazilikou, naše V. začíná cítit vůni kafe, která ji opravdu tam kdesi daleko v Praze doopravdy chybí. A ten croissant. „A milá paní za barem - to, jak jsem zjistila později, taky není samozřejmost ani v Římě. Byla to rozhodně nejhezčí a nejlepší snídaně z celých tří týdnů v Itálii,“ až tak se V. později, se vzpomínkou a slzou v oku, která kane na klávesu B pod tímto okem, svěřuje.

Říkal jsem, že to bude nejnudnější kus cesty, ten od sv. Vavřince ke Sv. Kříži. A přesto, co všechno může zanechat silnou (to je důležité!) vzpomínku: přechod kolem kolejí s pravými místními sgrafity; tramvaje zaparkované u antických ruin a vehementně gestikulující tramvaják, kterého se mi nepovedlo dobře vyfotit v nějakém zvlášť výmluvném gestu; chvíle nejistoty, jestli jsme zahli správně; a pak bazilika Sv. Kříže. Tady končilo ráno a první klidnější etapa cesty, byť už jsme měli za sebou čtyři ze sedmi bazilik. Tady taky začalo to pravé putování. Ještě načerpat vodu u fontánky, aby vyzbyla alespoň ke sv. Šebestiánovi... a teď pst, půjde se v tichu! Lepší se modlit, než to prokecat...

Ano, šlo se. Takže bylo možné vychutnávat v plné nahotě spoustu žánrových obrázků – pánové, stoprocentně místní a žádní turisté, usazení u plastového stolečku na chodníku před baříkem, nad novinami a diskutující o fotbale a Berlusconim; kostely vyzdobené u příležitosti prvního sv. přijímání a ty, kde slavili sv. Filipa Neriho... A nakonec tuze mi známý park Cafarella z běžeckých koleček. Až tady, po pěšině, uprostřed pole, pomalu, ale jistě, ke svatému Šebestiánovi za skandování litanií ke všem svatým... svatému Ambroži dostalo se trojího prega per noi, však on si to zaslouží.

Šíp, jablko. Vilém Tell tedy. Nikoli. Svatý Šebestián – tam, samozřejmě po modlitbách, zasloužené občerstvení v podobě jablka. A další putování. To už taky začalo být dost horko. Nejúmornější byla hned první část cesty. Po rušných silnicích, hvízd sem, hvízd tam, ano to je via delle Sette Chiese, právě tudy ti poutníci chodívali. Až když jsme přešli přes Cristoforo Colombo, začala být Via delle Sette Chiese naopak velmi příjemná a zajímavá. Další obrázky římského koloritu; děti hrající fotbal po mši před kostelem sv. Filipa Neriho, který nám připomněl, že cesta, kterou jsme se vydali, je via Paradisi, cesta do ráje...

Zase trochu jiná architektura — barocchetto romano —, ale pořád všude spousta zeleně a květin a vůní a to skoro až ke Sv. Pavlu. Tam, zase po modlitbách, občerstvení ve společnosti rumunských... žebraček, s nimiž jsme se nakonec také o merendinu podělili. Čokoládová tyčinka byla nezbytně nutná na tu největší porci - cestu podél Tibery od Sv. Pavla ke Sv. Petru.

Mělo to být kolem řeky. Nejprve jen plot, ale k tomu růženci, prvnímu, druhému, třetímu, čtvrtému... to pěkně utíkalo. Možná by si měl papež vymyslet ještě nějaký růženec, ty čtyři byly od Sv. Pavla ke Sv. Petru tak akorát, ještě jeden by se tam snad vrazit dal! Zážitků z této části je už celkem méně. Už jen žánrové fotky ze sociálního filmu na Piazza Tevere:

Ještě via dei Penitenzieri, ulici penitenciářů, skrze níž snad i toho odpuštění dosíct půjde. Kašnička na kolonádě. Frontička, tentokrát nijak dlouhá. Tak holky, to Te Deum přece ještě dáme, když už jsme sem takhle zdrávi došli, nebo ne? Tady, u konfese... Dva tucty kilometříků v nohách máte, to bychom do sebe neřekli, že? Městských čtyřiadvacet, to je něco jiného než horských... A co teprve ty duchovní kilometry... ty jsou zřejmě nejvíce podstatné v řádu, který svou duchovní cestu popisuje jako výstup na horu (všichni tři zúčastnění jsou členy třetího karmelského řádu, jen tak mezi řečí).

Těžko říct, co z těch všech dojmů převážilo. Bzukot a ruch na ulicích, ranní klid, velký park, spousta lidí, posvátná místa prosycená úctou ke světcům, dobrá snídaně v dobré společnosti, horko, vůně levandule, společenství, a pak všechno to vnitřní, co není vidět, ale co tvoří druhou půli putování … Asi to bude směs toho všeho, ve svém důsledku naprosto omamná, a když k tomu připočtu společnost těch tří poutníků, co tvořili skutečně collegium, a pak taky všech těch, které jsme tam brali s sebou, tak to byl naprosto neuvěřitelný a neopakovatelný zážitek, ze kterého budu ještě dlouho žít a čerpat. To nejsou slova (jen) moje, ale také V., a M. by se jistě taky připojila. A oběma, a V. zvlášť, díky za mnoho postřehů, které se nad touto poznámkou objevily.

Až budete v Římě, nevynechte sette chiese, byť by bylo horko nejhoroucnější. Stojí to za to. Se vším všudy. I se sv. Filipem Neri.

Má vlastní verze jengy

2011-05-17T10:31:00.000+01:00

Takhle to dopadá, když se finišuje na odkazech. Stoh knih zápasí s rovnováhou na rohu stolu a já budu jen doufat, že další dotaz k dohledání nebude právě z Ambrožových listů, které jsou právě vespodu. Moje vlastní varianta Jengy. Vytáhni a polož navrch. A hlavně nepadat!

Pod čarou smím jen dodat, že tímto jsem dopsal druhou ze tří plánovaných částí své dizertace a odesílám ji k jazykovým korekturám. Můj svět se tím podle dříve předeslané teorie smrskl definitivně na:

Můžu jít běhat.

Co ten tvůj doktorát aneb Nepřestávej tlačit!

2011-05-13T17:41:00.001+01:00

Při ranním tlačení mě zaujal twitterovský odkaz @pavelneumana na text Lukáše Kalouse o doktorátu, píejčdý. Stejně jako autor onoho příspěvku mám i já mnoho přátel, kteří se mě ptá: „A co vlastně děláš?“ — „Nó, já, já... já píšu doktorát z patristiky.“ — „No a co jako teda děláš?“ — „Nóóó, já studuju jako sv. Ambrože, teda vlastně jen jeden jeho spis, takový komentář jeden jeho na jeden žalm, tak na tom se snažím jako něco vyzkoumat.“ — „Ahááá, tak to je celkem v poho, ne, když to děláš na jeden žalm, né?“ — „No, to ani ne-e. Já to nepíšu na žalm, to je ten sto osmnáct, tedy v českém číslování sto devatáct, to je ten dlouhý—, ale na komentář, co ten Ambrož napsal, on na to napsal dvaadvacet knih, v kritický edici to má nějakých osm set, devět set stran.“ — „Dvaadvacet knih, jo? A to ty o těch devíti stech stránkách napíšeš dalších tři sta jako?... Hmmm, aha.“

Pocity bývají rozporné. Divné. Těžko vysvětlit, co dělám. Těžko vysvětlit, že to může mít smysl. Těžko rozumně popsat to, co tvoří velkou součást většiny mých dní. Podobně jako Lukáši Kalousovi může připadat, že už jen tím obtížným vysvětlením co a proč „pro mnohé“ o asexuálním komplexu jednoho druhu ryb „vlastně nemá cenu“ může podobný zmar postihnout i badatele ambrožovského. A stejně jako on se náš smalltalk smrskává do prostého: „Tak co, pořád Ambrož?“ — „Jojo, furt.“

Kalousovi se ale podařilo najít ilustraci toho, co takový doktorát vlastně je. A tak jeho překlad vizuálního vysvětlení, co je to Ph.D., přijměte i jako vysvětlení mé. Samotný nápad přebírá od Matta Mighta z Utažské univerzity - tzv. „The Illustrated Guide to a PhD".

Představte si kruh, který zahrnuje veškeré lidské vědomosti:

Když dokončíte základní školu, víte trochu:

Když dokončíte střední školu, víte o trochu více:

S bakalářským titulem se specializujete:

S magisterským titulem prohlubujete specializaci:

Čtením vědeckých publikací se dostáváte na samý okraj lidských znalostí:

Jakmile jste na samé hranici, můžete se zaměřit:

Pár let tlačíte na samý okraj:

Až jednoho dne hranici promáčknete:

A to promáčklé místo se nazývá Ph.D.:

Samozřejmě, svět teď pro vás vypadá jinak:

Nezapomeňte, ale na celkový pohled:

Na závěr Lukáš Kalous dodává: a nepřestávejte tlačit. Já sice se čtením odkazu během tlačení dotlačil, to však neznamená, že se svým Ambrožem nemohu tlačit dále. Drazí čtenáři snad ale budou mít představu, „co na tom Ambroži pořád dělám“, a proč to tlačení dá úsilí.

Biskupské svěcení ve vatikánské bazilice

2011-05-08T15:31:00.001+01:00

Když jsem v polovině února, krátce poté, co jsem na tyto stránky publikoval příspěvek o sv. Janu od Kříže, odjížděl na Ischii, potěžkal jsem svou fotobrašnu a těšil se na moře, lodě, ostrov, spousty fotografií v živých barvách. A fotografie opravdu nafoceny jsou, jen upravit jsem je nedokázal. Nedokázal jsem ani o Ischii nic napsat, nedokázal jsem napsat nic ani o ničem jiném. S určitým zpožděním lze tedy doufat, že i publikační půst pro mně skončil.

Videozáběry z biskupského svěcení nově jmenovaného biskupa pro královéhradeckou diecézi a nepomucenského exalumna Jana Vokála, rozeslané před chvílí Vaškem Ettlerem, jsou snad dobrou příležitostí, jak ten zmiňovaný blogopůst přerušit. A Václavu díky! Poučen ischijskými událostmi jsem se protentokrát rozhodl žádnou fotobrašnu netahat, spolehnout se alespoň na decentní fotografie typu forbelsky.com (foto ze svěcení začínají až někde tady, pak ještě čekám na fotografie od jiného nepomucenského alumna, Tanzánce Flaviána Kassaly) a svěcení a následné rinfresco si pořádně užít. Kdo by měl spíše zájem o klasickou reportáž a text kázání kardinála státního sekretáře, hlavního světitele, mohu odkázat na servis vatikánského rozhlasu.

A nyní kdo tu všechno byl: určitě leckterý italský i český inspektor (biskup, v řečtině episkopos, přece znamená „dohlížitel“, „ten, kdo provádí inspekci“), nekrojované družiny z různých koutů diecéze, nikde nebyl vidět italský zmrzlinář Antonio Cosi. V dlouhém průvodu můžete patřit na přítomnost i budoucnost hradeckého kléru (a nejen jeho):

Nakonec pár záběrů, které potvrzují, že nakonec to vše skončilo dobře: nového biskupa consacratori vysvětili, takže se nový hradecký biskup Jan Vokál bude moci bez potíží ujmout za týden v královéhradecké – svatodušní – katedrále svého úřadu:

A pak už následovalo povedené rinfresco. Česká výprava se rozhodla spěchat již autokary zpět na ciampinské letiště, neboť se její vedení domnívalo, že se to jinak nestihne. My ostatní jsme byli rádi, že zbude dosti surovin, z nichž se tedy po takovém svěcení bude možné občerstvovat, škoda jen, že nezbylo více chvil na pár slov s hradeckými kněžími. Celá ta sláva udála se v nádherné Casině di Pio IV, současném sídle Papežské akademie věd, která umožňuje člověku děkovat za výtečný vklad renesančních papežů životu církve a celé evropské civilizaci.

Lze-li tedy říci, že se celé svěcení i následná oslava vydařili, nutno také doplnit: jen tak dál!

Mystický učitel: Svatým snadno a rychle

2011-02-16T15:35:00.001+01:00

Nehledat mystiku kdesi v oblacích, nebát se ji, ale nacházet světlo boží lásky uprostřed nepřízní každého dne, kde lze v otevřenosti vůči Bohu nalézt skutečnou svatost – takto by se dalo shrnout poselství, které papež Benedikt XVI. při středeční audienci nachází v životě a učení velkého španělského mystika karmelitánského řádu, svatého Jana od Kříže. Je to pro papeže takový trochu karmelitánský měsíc, neboť už před dvěma týdny se předmětem papežovy katecheze stala sv. Terezie od Ježíše. A protože se jedná o postavu vpravdě zásadní, nenechme si několik podnětů od tohoto »mystického učitele« ujít.

Nejprve k životu. Stejně jako Terezie pochází i Juan de Yepes Alvarez ze Staré Kastilie, z vesničky Fontiveros nedaleko od Ávily (* 1542). Vedle prostého původu v jeho formaci vyzdvihuje papež Janovo studium humanitních věd, rétoriky a klasických jazyků (to se bude jistě líbit našim přátelům z Vivarium novum). Poté se v osmnácti letech rozhoduje pro řeholní život a vstupuje do noviciátu ke karmelitánům v Medině, stává se z něj fra Jan od sv. Matouše. Ale i tady je jeho duchovní růst doprovázen studiem na prestižní salamanské univerzitě: nejprve trojleté studium artistické a filozofické. Poté je vysvěcen na kněze (1567), krátce poté se v Medině del Campo setkává poprvé s Terezií, která tohoto »malého Seneku« nadchne pro svou reformu. Jan pak začne spolu se třemi dalšími bratřími žít v ústraní v Duruelu: reforma Karmelu se rozšiřuje i na jeho mužské členy a Jan si volí nové řeholní jméno: od této chvíle bude znám jako Juan de la Cruz, Jan od Kříže. O tom, že reforma církve či řádu není vůbec snadná záležitost, se měl Jan přesvědčit na vlastní kůži. Roku 1577 jej jeho zbožní bratři karmelitáni unesou a uvězní v toledském konventu. Žalář se pak stává místem, kde vzniká jeho Duchovní píseň. Po několika měsících z vězení prchá, aby v následujících třinácti letech svého života sloužil církvi a svému řádu. Nechybí pochopitelně bratři reformované větve Karmelu, kteří se jej snaží z řádu vyhnat. Jan má odplout do Mexika, nicméně 14. prosince 1591 stihne v Ubedě zemřít na růži. »Dnes jdu zpívat officium do nebe,« takto se s bratry během modlitby matutina rozloučil.

Avšak rychle již k Janově nauce. Papež nejprve ve zkratce představuje Janovu Duchovní píseň, popis očišťující cesty duše k radosti z Boha, kdy vnímá, že jej miluje stejnou láskou, kterou ji Bůh miluje, a Živý plamen lásky, který dále toto přetvářející spojení duše s Bohem popisuje. Nezapomíná přitom na slavný obraz dřevěného polena, které postupně hoří lépe a lépe, až se samo stane plamenem – podobně Duch svatý očišťuje během temné noci duši, poté ji osvěcuje a hřeje, jako by sama byla plamenem:

Život duše je neustálá slavnost Ducha svatého, který nechává zahlédnout slávu spojení s Bohem ve věčnosti.

Výstup na horu Karmel představuje duchovní cestu na vrchol křesťanské dokonalosti. Cestu, na níž člověk spolupracuje s boží činností, který osvobozuje člověka od každé závislosti a citu, které jsou v protikladu s boží vůlí.

Očišťování, chce-li dospět k láskyplnému sjednocení s Bohem, musí být úplné. Začíná očišťováním smyslů a pokračuje pak takovým očišťováním, které se získává prostřednictvím teologických ctností, totiž vírou, nadějí a láskou, které očišťují úmysly, paměť a vůli.

Temná noc pak popisuje pasivní rozměr tohoto očišťování. Tím se rozumí boží zásah v očišťování duše, protože sám člověk není schopen sestoupit až k hlubokým kořenů svých náklonností a zlozvyků – své špatné náklonnosti můžeme jen krotit, nemůžeme je zcela vykořenit. Jen Bůh očišťuje ducha zcela »radikálně« a uschopňuje jej k tomu, aby se v lásce mohl sjednotit s Bohem:

Svatý Jan označuje takové očišťování jako »pasivní« právě proto, že ačkoli je duše přijímá, uskutečňuje jej svou tajemnou činností Duch svatý, který jako plameny ohně stravuje veškerou nečistotu. V takovém stavu je duše podrobena každému druhu zkoušky, jako by se nacházela v temné noci.

Rychlý přehled Janových děl papeži umožňuje, aby jednoduše syntetizoval učitelovu nauku. Mystika zde není vysoké a nedostupné slovo, ale představuje jistou cestu, jejímž smyslem je dosáhnout svatosti, dokonalosti, k níž je povolán každý člověk. Jednotlivé body Janovy nauky – které se neliší od evangelního poselství – shrnuje papež následovně:

1. Vše, co existuje, stvořil Bůh a je to tedy dobré.

2. Prostřednictvím stvoření můžeme objevit toho, který ve stvoření zanechal svou stopu, totiž Boha.

3. Víra je jediným pramenem, který byl člověku darován, aby mohl poznat Boha, jaký je sám o sobě, totiž jako Boha trojjediného.

4. Vše, co Bůh chtěl člověku říci, vyslovil v Ježíši Kristu, svém Slovu, které se stalo tělem.

5. Ježíš Kristus je jediná cesta k Otci.

6. Jakékoli stvoření je ve srovnání s Bohem ničím a mimo Boha nemá žádnou hodnotu.

7. Člověk, aby dosáhl dokonalé boží lásky, se musí proto v Kristu přizpůsobit boží lásce.

Ve světle této nauky a zvláště posledního bodu pochopíme již mnohem lépe, proč Jan tolik trvá na nutnosti očistit svou duši a udělat ve svém nitru prostor, ba dokonce »prázdno«. Jen tak může být člověk přeměněn v Bohu, a to je jediným cílem dokonalosti.

Toto »očišťování« nespočívá v prostém fyzickém nedostatku různých věcí nebo jejich užívání. Duši namísto toho očišťuje a osvobozuje to, že se zbavuje jakékoli nespořádané závislosti na věcech. Všechno nachází své místo v Bohu coby centru, cíli a smyslu života. Dlouhý a náročný proces očišťování vyžaduje jistě osobní nasazení, ale jeho skutečným protagonistou je Bůh. Vše, co člověk může udělat, je »dát se k dispozici«, být otevřený božímu působení a neklást mu překážky. Člověk se životem vedeným teologickými ctnostmi pozdvihuje a dává hodnotu vlastnímu snažení. Rytmus růstu ve víře, naději a lásce jde ruku v ruce s dílem očišťování a s postupným sjednocováním s Bohem až k proměně v něho.

Dosáhne-li člověk tohoto cíle, dokonalosti, jeho duše se ponořuje do života samotné Trojice, a proto mže milovat Boha tou samou láskou, jakou ji miluje Bůh – ona jej miluje v Duchu svatém.

Právě proto se »mystický učitel« domnívá, že neexistuje skutečné láskyplné spojení s Bohem, které by nevrcholilo ve sjednocení s Trojicí. V tomto nejvyšším stavu svatá duše poznává všechno v Bohu a nemůže již k tomu, aby k němu došla, využít stvoření. Duše vnímá, že je konečně zaplavena božskou láskou a zcela se v ní raduje.

Na závěr tohoto popisu strastiplného života a náročné askeze, které Jan vyučuje, se papež ptá: má tento světec s celou vysokou mystikou a náročnou cestou k dokonalosti — co říci nám, normálním křesťanům? Anebo je to pouze příklad pro pár vyvolenců, které se věnují mystické askezi? Odpověď nachází papež v kontextu Janova tvrdého života: Jan se jen tak »nevznášel v mystických oblacích«:

ma è stata una vita molto dura, molto pratica e concreta, sia da riformatore dell'ordine, dove incontrò tante opposizioni, sia da superiore provinciale, sia nel carcere dei suoi confratelli, dove era esposto a insulti incredibili e a maltrattamenti fisici. E’ stata una vita dura, ma proprio nei mesi passati in carcere egli ha scritto una delle sue opere più belle. E così possiamo capire che il cammino con Cristo, l'andare con Cristo, “la Via”, non è un peso aggiunto al già sufficientemente duro fardello della nostra vita, non è qualcosa che renderebbe ancora più pesante questo fardello, ma è una cosa del tutto diversa, è una luce, una forza, che ci aiuta a portare questo fardello.

Svým způsobem je Jan důkazem, že tváří v tvář nesnázím a nespravedlnostem není křesťanská víra přítěží v již tak nesnadném údělu. Namísto toho, aby si člověk zoufal, obviňoval sebe, lidi kolem sebe, nebo snad i své rodiče a předky, mu Kristova láska dává křídla, schopnost nacházet v životních nesnázích světlo, tj. žít z víry:

Nosí-li v sobě člověk velikou lásku, tato láska mu dává křídla a může snáze snášet veškeré nepřízně života, protože v sobě nosí toto veliké světlo. To je víra — být milován Bohem a nechat se Bohem v Kristu Ježíši milovat. Nechat se milovat — to je světlo, které nám pomáhá nést břímě všedního dne. A svatost není dílo naše, dílo velmi nesnadné, ale představuje právě tuto »otevřenost« — otevřít okna naší duše, aby do ní mohlo vejít boží světlo, nezapomínat na Boha, protože právě v otevřenosti jeho světlu nacházíme sílu, nacházíme radost z vykoupení. Prosme Pána, aby nám pomáhal nacházet tuto svatost, nechat se milovat Bohem — to je povolání nás všech a skutečné vykoupení.

Svatost chápaná jako otevřenost vůči Bohu pak člověka neděsí, ale naplňuje radostnou důvěrou. To byl zřejmě záměr, proč papež Jana představuje – poukázat na svatost jako na otevření oken božímu světlu, po němž ze srdce touží každý z nás, protože to je naše pravé povolání. Papežovou odpovědí, zda nám má Jan co říci, je jednoznačné »ano« plné naděje a touhy po Bohu uprostřed toho, co každý z nás prožívá.

Neměli bychom opomenout, že na konci audience dnes papež pozdravil také pražské ministranty, kteří jsou právě v Římě na pouti: »Srdečně vítám skupinu kněží a mladých ministrantů z Prahy a okolí, kteří na své pouti do Říma prosí Pána o nová kněžská povolání. Rád žehnám vám i vašim drahým! Chvála Kristu!«

Pramen: vatican.va

Proč sekat latinu

2011-02-16T09:00:00.001+01:00

Několik minulých příspěvků se zde objevilo v latině. Za to bezpochyby může vliv přátel z akademie Vivarium novum, kterou se nám napotřetí podařilo navštívit. A nemálo přátel se mně ptalo: co že tě vlastně na té akademii Vivarium novum tak zaujalo? Vždyť to přece není k ničemu, hovořit latinsky dnes už nelze, a přestože tak v akademii činí, prakticky to není vůbec k ničemu. Dobře, potřebuješ latinu k tomu, aby sis přečetl ty církevní otce, ale jinak to dnes k ničemu není. A být nadšený z toho, že si dá makrelu s latinskou přílohou, to může být jen nějaký pomatenec.

Asi nepřekvapí, když odpovím, že si nepředstavuji, že se z latiny stane znovu lingua franca, jazyk, jímž hovoří celý svět. Myslím, že určitý druh fascinace, který ve mně setkání s živou latinou vyvolává, vyjadřuje rozdíl, jenž výmluvně vystihuje začátek a konec filmu, který představuje výukové metody latinského jazyka vydaný akademií, totiž La via degli umanisti. Kdo se s latinou nikdy nesetkal, kdo netuší, že člověku může vůbec k něčemu být, tomu tajemství světa, do něhož znalost jazyka uvádí, těžko vysvětlit. Tomu, kdo se však s tímto jazykem setkal na střední či vysoké škole, však bude následující úryvek z montypythonovského Života Briana velmi povědomý:

Biflování deklinací a konjugací byla dost možná pro každého poslední kapka. Zdánlivě nesmyslné seznamy tvarů, které se tvářily velmi logicky, ač takové nakonec nebyly. Uplatnění v životě minimální, zůstalo-li právě jen u nich. To i nabiflovaná násobilka, přetrvávající do konce života v žilách, je člověku leckdy ku prospěchu.

Jenže latina je jazyk jako každý jiný, a proto dost možná bude zapotřebí k němu přistupovat jako k jinému jazyku. Chci-li jej znát, musím jím začít myslet, musím se do něj ponořit, pochopit jeho struktury, stejně jako tehdy, chci-li hovořit anglicky, francouzsky či italsky. Musím být schopen rychle odpovědět, hodí-li mi magister molestus míč, potřebuji se vyjádřit, chci-li o něco požádat. Jazykem se lze dohovořit, není tu od toho, aby se na něm prováděla lingvistická prostná.

Je vůbec možné toho docílit? To ukazuje úsměvná scéna z filmu o sv. Tomáši Moreovi z roku 1966, kterého se dosud nemohu nabažit. Král Jindřich VIII. se tam setkává s Moreovou dcerou Margaret, kterou si oťukává. Byli-li latinou schopni vzdělanci komunikovat v 16. století (i později), proč by můj vnitřní život, ambrožovský „rozlehlý dům vlastního srdce“, nemohl vstupovat přes hranice věků i do latinského kulturního světa jako jeho součást, nikoli jako přírodovědec, který se sice pitvou dozví, jak zevnitř vypadá žába, ale nikdy se nestane její součástí (a je za to rád, že se žábou nestane). Jenže — jak chcete porozumět, co chce latinský básník (či prozaik) říci, když nežijete v jeho světě?

Ale aby to nebylo všechno jen vážné — ostatně žádný jazyk není jen zcela vážný —, nutno podotknout, že i v latině jde dělat psí kusy. Důkazem budiž trailer na původní česko-latinský film Rosaciola, jehož děj zajisté připomene jednu známou pohádku. Byť se neodehrávala na Rhodu v 1. století př. Kr.

Zájemci o způsob, kterým se dá moderně a zábavně latina učit, si mohou postupně prohlédnout i film s ukázkou jednotlivých učebních metod (úvodní část, která následuje, pokračuje pak pod názvem La via de los humanistas (LLPSI) capitulum II):

Tertium datur

2011-02-14T09:48:00.000+01:00

«Tertium non datur» – hoc axiomate philosophi in logica et in metaphysica utuntur, ut regulam simplicem omnibusque acceptam describant, id est: «dictum aut verum aut falsum est, tertium non datur». Res aut est aut non est: tertium non datur. Tertia resolutio considerationis non est. Sum, aut non sum. Non possum ipse dimidius esse. Veritatem solum partim dicere non possum: aut vera est aut non: tertium non datur.

»Třetí možnosti není«, »Tertium non datur« – tímto axiomatem se v logice a metafyzice označuje jednoduché pravidlo: některý výrok buď je, nebo není pravdivý, některá věc buď existuje, či neexistuje – třetí možnosti není. Nemohu existovat jen způli, stejně jako můj výrok nemůže být jen jaksi napůl pravdivý. Mimo krajiny logicko-metafyzické však tento axiom neplatí. Naštěstí pro nás, kteří jsme se již dvakrát pokusili dorazit do Akademie »Vivarium novum«, a již dvakrát jsme byli přemoženi Skyllou i Charybdou.

Extra logicam et metaphysicam quoniam axioma illud validum non est, bis conati in Academiam «Vivarii novi» pervenire, cum et Scylla et Charybdi victi sumus, die Mercurii tandem Academiam invisimus. Tramina suo munere fungebantur, ab statione subterranea «Regum Romanorum» ad stationem «Corneliae» ergo sine aerumna venimus. Raeda longa Molam Ruptam (vulgo «Malagrotta») quoque vecti sumus quo Georgius cum gubernatore Sergio raeda venerunt, ut nos ad Academiam ferrent. Nobis, mihi enim et Catharinae, ideo «tertium datum» est quia tunc demum Academiae methodum docendi videre potuimus.

Tentokrát však metro fungovalo, jak mělo, a tak jsme se bez potíží přesunuli ze stanice »Re di Roma« na »Cornelii«, odkud nás autobus protentokrát odvezl do Malagrotty. Odtud nás již Jiří společně s řidičem Sergiem dovezli pár kilometrů až k branám akademie. Třetí možnost nám tedy byla poskytnuta, a my jsme se, společně s Kateřinou, která v Čechách latině vyučuje, mohli přesvědčit na vlastní oči, jak výukové metody v akademii užívané opravdu vypadají.

Georgius nobis totam domum ostendit: capellam quam «sacellum» vocabat, varias cellas et cubicula, culinam, triclinium, campos lusorios ubi discipuli tempore subcisivo canistrifollio et pedifollio ludunt, tres canes — una eorum Guacala vocatur —, piscinam, vallem mirabilem. In Academia etiam quattuor Boemi vivunt: sunt Georgius magister, deinde discipuli Andreas Pragensis, Iosephus et Thomas Brunenses.'

Nejprve nám Jiří ukázal celý dům, počínaje kaplí, kterou zde nenazývají capella, ale sacellum, nechal nám nahlédnout do různých místností, aul, pokojů, ke kuchyni, jídelně (triclinium), ukázal nám hřiště, překrásné údolí, nad nímž akademie stojí, i tři psy – jedna fena jmenuje se Guacala, což má být v jakémsi mexickém dialektu »Fuj!«. A nezapomeňme na čtyři Čechy, kteří v koleji žijí: učitel Jiří, a poté pražský Ondřej a brněnští Jožin a Tomáš.

Schola prima cui interfuimus erat Graeca. Discipuli cum magistro semper aut Graece aut Latine loquebantur. Post pauca minuta schola elementorum linguae Latinae quam «magister molestus» — agnomine illo Georgius a discipulis Academiae vocatur — inchoavit. Pilam mittebat discipulis et illi respondebant. Magister vero non molestus erat, tantum aliquantum severus erga discipulos, qui eo die fessi praeterita non repetiverint atque in periculo non tam bene profecerint. Sed Georgius magister nimium bonevolus est.

Prvá hodina, které jsme se zúčastnili, byla hodina řečtiny. Návštěvníka by snad překvapilo, že studenti s učitelem komunikují výhradně řecky, případně latinsky. Následuje hodina latiny, kterou vede »otravný učitel«, jak se zde Jiřímu říká. Hodina latiny skutečně v latině. Je ti hozen míč? Odpovídej! Učitel však nebyl otravný, spíše se projevil fakt, že si žáci učivo nezopakovali a všeobecná únava se projevila jak na odpovědích, tak na kvalitě odpovědí otázek v textu (ano, test se skutečně řekne periculum, nebezpečí...).

Prandium! Laetabamur nos cibum cito manducaturos. Collyram valde bonam in catino meo celeriter manducavi. Poculum aquae ad bibendum more Italico appositum. Postea cibus nimis delectabilis: piscis quem scombrum putabamus et holera. Tam bona erat ut duos pisces in catinum meum portarem. Post prandium, illa die splendido, apud piscinam sedebamus.

Konečně oběd! Kvůli němu jsme sem přece nepřijeli, ale navařeno nám bylo výtečně. Pasta, která se ocitla na mém talíři, velmi rychle zmizela. K tomu po italsku voda. Hlavní a výtečný chod, ryba, totiž některý druh makrely, se zeleninou. Na talíři se pro svou znamenitost neocitla pouze jedna, nýbrž hned dvě makrely naplnily smysl svého života tím, že mne nakrmily. Krásný slunečný den pak vyzýval k posezení u bazénu.

Discipuli scholas etiam post meridiem habent. Cum grege et magistro Petro initium librorum Titi Livi ab urbe condita legebamus et commentarium magistri auscultabamus. Sed hora ruebat et merenda venit. Multum potionis Arabicae bibi et buccellata condita edi. Multos praeterea libros latinos Georgius nobis praeparavit et iam venit hora domum revertendi. Georgius cum Sergio nos raeda ad stationem Corneliae tulerunt et nos, lassuli sed felices, tramine subterraneo in Collegium nostrum revertimus.

Škola pokračuje ale i odpoledne. Zúčastnili jsme se spolu s jednou třídou a jejich učitelem Petrem četby a výkladu Liviových dějin. Komentář latinského textu provedený v latině, diskuse nad smyslem textu opět v témže jazyce, jak jinak ostatně. Hodina však pokročila a s ní jsme se mohli těšit na příchod svačiny. Konečně jsem si mohl dopřát kávy, a to i s pečivem a dokonce marmeládou. Zbývalo jen nabrat kvantum připravených knih a pomalu se vrátit domů. Jak jen jsme byli rádi, že nás Jiří s řidičem dovezli až na Cornelii, odkud nás metro přivezlo nazpět do koleje!

Morarisne Romae? Tempusne habes? Linguamne Latinam amas? Academiae illae «Vivarii novi» tibi semper patent!

Vezměte tento příspěvek jako pozvánku do akademie se podívat. Zvláště pak pobýváte-li v Římě a máte-li nějaký ten čas. Učitelé z akademie »Vivarium novum« nás ujišťují, že dveře jsou zaujatým návštěvníkům vždy otevřeny!

Bakhita, »čokoládová světice naděje«, v češtině

2011-02-08T12:45:00.001+01:00

Na podzim jsem se vyjadřoval v tom smyslu, že se nám, totiž papežovi a mně, líbil tentýž film. Totiž ten o »čokoládové světici naděje«, nazvaný Bakhita. Nesešel se ani rok s rokem a dvojDVD s filmem je již k dispozici i na českých pultech, a to zásluhou paulínek. Není to zatím podpultovka, ale co není, může být. Film vřele doporučuji: vedle mého předchozího povídání o tomto papežově oblíbeném filmu nádavkem ještě malý trailer:

Nějak mě to zase navnadilo. Že bych opět neodolal čokoládové chuti Lindt Excellence 99%?

Nec Scyllam nec Charybdim

2011-02-08T10:32:00.001+01:00

Cum Catharina desiderium habemus Academiam «Vivarii Novi» visitandi. Die dominica Georgius magister illius Academiae modum Latine docendi nobis satis clare demonstravit: «Surge! Conside! Georgius iubet Catharinam considere. Catharina a Georgio considere iubetur.» Nec pila, instrumentum magistri molesti, caret. Iam altera die ad Academiam sine fortuna ire conati sumus sed Scyllam in figura raedae longae apud stationem «Corneliae» expectatam non superavimus.

Společně s Kateřinou, která je nyní na stipendiu v Českém historickém ústavu v Římě sdílíme touhu navštívit akademii Vivarium Novum, italské hnízdo nadšení pro latinu a její výuku. V neděli nám jeden z učitelů akademie, Georgius, názorně předvedl, jak se taková latina dá také vyučovat. „Surge! Conside!“Míč – nezapomněli jsme ani na míč! Však jsme se do akademie snažili dostat již minulý týden na den otevřených dveří, nedokázali jsme však překonat Skyllu v podobě marně očekávaného autobusu na stanici Cornelia...

Hodie dies apricus, plenus expectationum, est. Conatus novum in Academiam adveniendi, iter longissimum sed promittens – huc mentes nostrae defigunt. Ad stationem traminis subterranei quae «Regibus Romanis» dedicata est, pervenimus. Viri duo, thoracibus flavis induti, obstiterunt: «Tramina subterranea hodie non funguntur. Munere illo uti non potestis!» Italice loquens, Catharina quaerit: «Cur tramen non vehit?» «Nescimus.» «Et quando tramen vecturus est?» «Nescimus.» «Bene. Quomodo autem ad stationem quae Corneliae dedicata est perveniamus?» «Raedae longae frequenter ad stationem de via Appia Nova eunt.» «Optime. Gratias vobis agimus,» sic viris patientissimis respondimus. Charybdim illam — tramen subterraneum — convinci iamiam videtur.

Ve dni naplněném sluncem i latinskými očekáváními jsme se tedy znovu pokusili dojet do Akademie. Došli jsme na stanici Re di Roma, kde nás ovšem zastavili dva muži ve žlutých vestách s tím, že vlak prostě nejede. Důvody jsme z nich nedostali, stejně tak ani představu, kdy by vlak mohl jet. Milí a trpěliví pánové nám vysvětlili, že to musíme nastoupit do náhradního autobusu, který nás jistě na stanici Cornelia doveze.

Ad stationem raedarum longarum pervenimus, ibi raedas illas spectabamus, sed eheu! eheu! Plenissimae sunt! Portas ergo non aperiunt: multi intus sunt. Charybdi iamiamque victi sumus. Academiam rursum visitare non possumus! Nec Scyllam nec Charybdim hic, in imo corde Urbis, vicimus. At spes postrema amittenda est!

Zastávka náhradního autobusu přinesla rychlé vystřízlivění. Autobusy narvané k prasknutí, bezradní řidiči už raději ani dveře neotevírali. A tak nás přemohla i Charybda, a to nikoli na moři, ale tady, přímo v srdci Města, totiž Říma. Protože však naděje obvykle umírá poslední, ani náš pokus poslední nebyl.

Ničím se neznepokojuj: Tereziiny recepty pro život

2011-02-04T11:56:00.001+01:00

Pro návštěvníky poslední generální audience si papež připravil malé překvapení. Ukončil sérii setkání o středověkých postavách teologů a žen, aby výkladem o další ženě započal seriál věnovaný učitelům církve. Laťku nasadil hodně vysoko, protože se věnoval světici, »která představuje jeden z vrcholů křesťanské spirituality všech dob« — svatou Terezii od Ježíše, známou také jako Terezii z Ávily. Mnohé její rady a postřehy jsou výborným vkladem do života. Na pár z nich, inspirováni papežovou promluvou, upozorníme.

Není asi zapotřebí znovu přinášet životopis Teresy de Cepeda y Ahumada, narozené v kastilském městě »zpěvů a svatých«, a připomínat její dětské útěky vedené touhou po mučednictví a »vidět Boha«. Jak sama vypráví, už malé dítě může pochopit základní pravdu o světě, »kterou Terezie shrnula do dvou základních principů. Na jedné straně „fakt, že všechno, co patří tomuto světu, pomíjí“, na druhé straně, že pouze Bůh je „navždy, navždy, navždy“, téma, které se vrací v proslulé básni

Nada te turbe;
nada te espante;
todo se pasa;
Dios no se muda,
la paciencia todo lo alcanza.
Quien a Dios tiene,
nada le falta.
Sólo Dios basta.

Ničím se neznepokojuj,
o nic se nestrachuj.
Všechno pomíjí,
ale Bůh se nemění.
Trpělivost dosáhne všeho.
Máš-li v srdci Boha,
nic ti nechybí.
Stačí pouze Bůh!“«

http://www.taize.fr/ext/sound/mp3/Nada_Te_Turbe.mp3

Papež dále vypráví o základních momentech jejího života: vstupu na Karmel, klášterním životě a jeho těžkostech, mystické zkušenosti s Kristem přítomným v jejím nitru, rodící se myšlence reformy karmelitánského řádu a zakládání prvních reformovaných klášterů, setkání se sv. Janem od Kříže — životu plném aktivity, který se končí v noci ze 4. na 15. října 1582 (sic!, Terezie umírá jen pár hodin poté, co začne platit gregoriánský kalendář), poté, co se jí ze rtů vyderou poslední dvě věty: „Umírám nakonec jako dcera církve“ a „Už nadešla, můj Ženichu, chvíle, kdy se uvidíme“. Blahořečena byla roku 1614, už roku 1622 kanonizována. Papež Pavel VI. ji pak roku 1970 prohlásil za učitelku církve, za učitelku, která sice »neprošla akademickou formací«, ale věděla, že se má co učit od »teologů, literátů a duchovních mistrů«, z »toho, co osobně prožila, nebo pozorovala na zkušenostech druhých«, učila se ze »svatých« i »četbou církevních otců: svatého Jeronýma, svatého Řehoře Velikého a svatého Augustina«. V jejích spisech je tato inspirace poznat, a já musím říci, že patrologovi se Terezie opravdu dobře čte — je to známý terén.

Papež krátce představuje její díla, do nichž světice vtiskla svou zkušenost, v nichž ostatní učí tomu, co se sama naučila (zde další ambroziánská podobnost), připomíná přitom zvláště její slavný obraz srdce jako hradu v nitru, v jehož středu, v sedmých komnatách, nalézá se hledaný a očekávaný Snoubenec, Kristus.

Ávilské hradby mohly být dost dobře Terezii inspirací k jejímu obrazu »hradu v nitru«

Zajímavé však budou body, kterých si na Terezii všímá současný papež. Jako každý, kdo se s karmelitánskou a tereziánskou spiritualitou setkal, bojuje s tím, jak ji shrnout do několika slov. Pokouší se ji definovat následujícím způsobem:

1. »svatá Terezie podává evangelní ctnosti jako základ veškerého křesťanského života«:

i. zejména odstup od majetku čili evangelní chudobu« — to se netýká pouze řeholníků či karmelitánů, ale »nás všech«;

ii. »vzájemnou lásku jako podstatný prvek komunitního a společenského života« — ač vysoce kontemplativní osoba, svým sestrám bude doporučovat spíše Martu než Marii z Lukášova evangelního příběhu (12, 38–44);

iii. »pokoru jako lásku k pravdě« — nikoli tedy falešný pocit, že nejsem k ničemu, ale poznání krásy i slabosti člověka, lidské srdce pro ní bude zároveň nádherným diamantem, a přesto ničím v porovnání s Bohem, který jediný je věčný;

iv. »rozhodnost jako plod křesťanské odvahy« — opět: kontemplativní osoba nesedí na zadku, ale provádí reformu řádu a církve, která začíná u jejího nitra;

v. »teologální naději, kterou popisuje jako živou vodu«.

vi.»Nezapomíná však také na lidské ctnosti: vlídnost, opravdovost, mírnost, zdvořilost, veselou mysl, kulturu.«

2. »Za druhé, svatá Terezie vybízí ke hlubokému souladu s velkými biblickými postavami a k naslouchání Božího Slova. Cítí se spřízněna především se snoubenkou z Písně písní a s apoštolem Pavlem a samozřejmě s trpícím Kristem a s Ježíšem v eucharistii.«

3. »Světice dále zdůrazňuje důležitost modlitby; modlitba – říká - je „přátelský rozhovor s Tím, o kom víme, že nás miluje“ (Život 8, 5).« Tato definice modlitby překvapila již mnohého, kdo otevřel Katechismus katolické církve. Jak papež připomíná, nejde jen o její vynález, ale Terezie zde stojí v nejlepší teologické tradici, nestává se jen učitelkou, ale — podobně jako sv. Ambrož, jemuž je v pojetí duchovního života velmi blízká — tou, která uvádí do tajemství, která provádí mystagogii:

Myšlenka svaté Terezie je v souladu s definicí teologální lásky, kterou podává svatý Tomáš Akvinský jako „amicitia quaedam hominis ad Deum“, tedy určitý druh přátelství člověka s Bohem, který své přátelství nabídl člověku jako první; iniciativa vychází od Boha (srov. Summa Theologie II-II, 23,1). Modlitba je život a rozvíjí se postupně a zároveň s růstem křesťanského života: začíná modlitbou mluvenou, potom přechází do nitra v meditaci a usebrání, až dochází ke sjednocení z lásky s Kristem a s Nejsvětější Trojicí. Přitom samozřejmě nejde o rozvoj, ve kterém vystoupení na jeden stupeň znamená opuštění předcházejícího typu modlitby, ale spíše o postupné prohlubování vztahu s Bohem, který proniká celý život.Spíše než pedagogii modlitby podává Terezie její opravdovou „mystagogii“. Čtenáře svých děl učí modlitbě tak, že se modlí spolu s ním; často totiž přerušuje své vyprávění nebo výklad a přechází do modlitby.

4. »Dalším tématem drahým této světici je ústřední postavení Kristova lidství. Pro Terezii je totiž křesťanský život osobním vztahem k Ježíši, který vrcholí ve sjednocení s Ním skrze milost, lásku a napodobení. Odtud plyne důležitost, kterou přikládá rozjímání o utrpení a eucharistii, jakož i o přítomnosti Krista v církvi, jež je pro každého věřícího jádrem liturgie. Svatá Terezie žije bezpodmínečnou láskou k církvi. Projevuje živý „sensus ecclesiae“ uprostřed rozdělení a konfliktů v církvi svojí doby. Reformuje karmelitánský řád s úmyslem lépe sloužit a lépe hájit „svatou katolickou církev římskou“ a je ochotna dát za ni svůj život (srov. Život 33,5).«

5. Posledním aspektem tereziánské nauky, na který papež poukazuje, je »dovršení jako očekávání celého křesťanského života a jeho konečný cíl«. Světice má velmi jasnou představu Kristovy „plnosti“, ke které má křesťan dospět. Na závěr Hradu v nitru popisuje Terezie v poslední „komnatě“ tuto plnost uskutečněnou přebýváním Trojice, sjednocením s Kristem skrze tajemství jeho lidství.

Terezie je tedy »opravdovou učitelkou křesťanského života pro věřící všech dob«. To je zajímavé zvláště v dnešní době, která nám připadá na duchovní hodnoty chudá — zde Terezie učí, jak »být neúnavnými svědky Boha«, jak psát svůj „vlastní životopis“ jako „knihu Pánových milosrdenství“: Terezie učí, jak být svědky

boží přítomnosti a božího působení, učí nás skutečně pociťovat žízeň po Bohu, která existuje v našem srdci, touhu vidět Boha, hledat Boha, rozmlouvat s Ním a být Jeho přáteli. Toto přátelství je pro nás všechny nezbytné a musíme jej hledat den za dnem znovu. Kéž nás příklad této hluboce kontemplativní a úspěšně činorodé světice také vede k tomu, abychom každý den věnovali náležitý čas modlitbě, otevřenosti k Bohu, cestě hledání Boha, abychom jej uviděli, abychom nalezli jeho přátelství a tím pravý život. Mnozí z nás by totiž měli říci „nežiji, skutečně nežiji, protože nežiji podstatu vlastního života“. Čas modlitby proto není časem ztraceným, nýbrž časem, ve kterém se otevírá cesta života, na níž si osvojujeme od Boha vroucí lásku k Němu, k Jeho církvi a konkrétní lásku k našim bratřím.

Toto povzbuzení k modlitbě může být inspirativní pro každého z nás, třeba i dost aktuálně. Možná pak na lidi a na církev kolem sebe budeme méně nadávat, možná je začneme více milovat!

Český překlad celé promluvy: radiovaticana.cz | Hudba: Taizé

Iter brevissimum (non usque) ad portas Vivarii novi

2011-02-02T17:22:00.001+01:00

Amici nostri, linguae Latinae amatores, invitaverunt nos ad Academiam eorum visitandam ubi linguam illam docent et discunt. Nomen scholae «Vivarium novum» est, memor monasterii celeberrimi Cassiodori Scyllacei in Bruttio saeculi V. Nuntius electronicus per hodiernum diem, quo Ecclesia festum Praesentationis Domini quod et ὑπαπαντή Graece vocatur, ianuas pandentes iis omnibus qui academiam Vivarii novi cognoscere voluerint, nuntiabat.

Ano, naši drazí přátelé z akademie Vivarium novum nás na dnešek, tedy na Hromnice (GRAECA SVNT NON LEGVNTVR!), pozvali, abychom se do jejich školy přijeli podívat. Vivarium je škola, kde se lze naučit latinsky, a to velmi intenzivním způsobem. Právě tato výuka nás asi nejvíce zajímala.

Quoniam carrum non ad usum non habemus, cum Catharina tramine subterraneo ad stationem «Cornelia» perreximus. Nuntius enim raedam longam praebebat quae hodie hora decima ex platea a Sancto Ioanne Baptista «de la Salle» nuncupata ad aedes academiae veheremur. Apud tabernam McDonaldi praestolabamur, raedam longam illam expectantes.

Neměli jsme k dispozici auto, a tak jsme se s Kateřinou vydali metrem na stanici Cornelia. Tam nás měl podle pozvánky očekávat o desáté hodině autobus, a na ten jsme před McDonaldem čekali.

Sed raeda longa non venit. Platea iste non est sbagliata erronea? Spem iam non habuimus sed tristitiam quia demonstrationem quomodo discipulos lingua Latina et Graeca imbuant et doceant non scimus. Potionem arabicam (aut cafeam) cum cappa in popina bibimus et ad stationem subterraneam maesti revertemur, sperantes alteram occasionem visitandi academiam forsitan habebimus. Ad Augustiniani bibliothecam revertus sum, notas a pede paginarum dissertationis meae corrigendas.

Autobus však kde nic – tu nic. Když se již zásoba naší naděje vyprázdnila a vnitřnosti naše zcela naplnily se smutkem, že nám nepředvedou, kterak do žáků svých latinu a řečtinu necpou, zašli jsme do báru a dali si tam aspoň osvěžující cappucino. Nazpět do metra, namísto akademie, práce na poznámkách pod čarou na knihovně na Augustinianu. Snad jindy!

Kněz zamilovaný nejen do vědy

2011-01-27T18:55:00.001+01:00

Visuté lehátko v lodní kabině a v něm muž, který nemá ani sílu otevřít oči. Nemoc. Bezmoc. Poslouchá jen skřípání dřevěných trámů, z nichž je plavidlo zbudováno. Houpání korábu na vlnách mu nedělá právě dobře. Přes tvář mu přeběhne úsměv. Na loď přece nastoupil jako ranhojič. To místo mu sehnal lodní kaplan, jeho přítel, padre Raymond. Nemocný lékař, který neumí uzdravit sám sebe – to je opravdu k smíchu.

Na boku lodi její název: Assiento. Přepravuje otroky, z africké Guineje, do jihoamerického Buenos Aires. Píše se rok 1731 a nemocným lékařem na palubě Assienta je Thomas Falkner. Je mu čtyřiadvacet let, a může zavěšen v síti vzpomínat na rodný Manchester, kde studoval a kde se z něj stal výborný lékárník a lékař. Netěší se nejlepšímu zdraví, však to vidíme. Cesta po širém oceánu, tam a zase zpátky, je součástí terapie, kterou si sám předepsal. Slaný vzduch měl pomoci jeho plicím.

Ne že by se mu ta cesta mnoho pomohla. Když dorazí do Buenos Aires, je nemocný natolik, že se kapitán Assienta rozhodne zanechat jej na břehu. Padre Raymond jej doprovodí do jezuitské koleje a zanechá jej v dobrých rukou. Rektorem koleje je jeho dobrý známý, padre Mahoney.

Dny strávené v buenoaireské koleji Tovaryšstva budou patřit v Thomasově životě k těm nejkrásnějším. Modlitba, studium, světlo ozařující protáhlá okna knihovny, stimulující konverzace s těmito kněžími, kteří se vymykají svou kulturou a vzdělaností, jej fascinují a nutí, aby se držel svého života zuby nehty.

Thomas se nakonec uzdravuje. Jednou z prvních myšlenek tohoto anglikána však je, jak se stát katolíkem. Jezuité jej na jeho cestě obrácení doprovázejí a 15. května 1732 je Thomas Falkner přijat do Tovaryšstva Ježíšova. Po několika měsících je vysvěcen na kněze pro provincii Paraguay.

Představení jej vyšlou jako misionáře do vzdálené Patagonie, k řece Rio Segundo, na území obývané kmenem Mapučů. Jeho lékařské znalosti a nadání v mechanice mu pomohou získat důvěru tohoto svobodymilovného kmene. Falkner zůstane mezi indiánským obyvatelstvem Patagonie jako misionář dalších třicet let.

Výspa civilizace, chtělo by se říci. A přesto se misionář dostane na výsluní nejen u Indiánů, ale i soudobé vědy. Thomasi Falknerovi se podaří několik objevů, které zanechají svou stopu v dějinách vědy. Nejdůležitějším z nich je objev kostry velkého pásovce na břehu řeky Carcarañá; mnohem později se zjistí, že pochází z pravěkého glyptodona, popsaného o nějakých čtyřicet let později. Falknerův objev je vůbec prvním objevem fosilií v Argentině.

Falknerovy zážitky z Patagonie vydal roku 1774 William Combe v knize nazvané A Description of Patagonia and the adjoining parts of South America, with a grammar and a short vocabulary, and some particulars relating to Falkland's Islands. Španělským jezuitům se podařilo získat nepublikované Falknerovy rukopisy, zvláště jeho lékařské objevy. Falkner se přirozeně zajímal o americké choroby a způsoby jejich léčení (American distempers as cured by American drugs). Podobně se zajímal i o anatomii. Falkner byl výborný kartograf, autor mapy Jižní Ameriky, od Brazilie až po Ohňovou zemi, která byla vydána roku 1761 v Quitu. Podobně vydal i mapu Paraguaye a Tucumanu. Dodnes po něm zůstává v Argentině pojménováno jezero Lago Falkner.

Jezero Falkner

V rámci velkých diplomatických her dojde roku 1768 k vyhnání jezuitů z Jižní Ameriky. Odměna za službu, cena za poselství spásy pro domorodé obyvatelstvo. Thomas Falkner se vrací do Anglie, řád jej pověřuje jako kaplana jedné rodiny. Roku 1784 umírá.

Jezuita Falkner zůstává zářivým příkladem kněze, který se zamiloval do vědy – a přitom nezůstal nic dlužen svému poslání kněze. Naopak, však byl schopen výsledky svého talentu používat pro dobro těch, kdo mu byli svěřeni. Pro něj v žádném případě neexistoval rozpor mezi vědou a vírou. Je téměř hmatatelným důkazem, že lze být zároveň „mužem církve“ a přitom odvážným objevitelem.

Thomase Falknera je pro to všechno dobré si připomenout, vytáhnout jej ze zaprášených skříní a zapomnětlivých pamětí. A také proto, že může být pro talentované a povolané velkou inspirací!

Falknerova mapa Argentiny

Mystika a politika: Tajemství lásky a utrpení Johanky z Arku

2011-01-26T20:47:00.001+01:00

Hledat ve svaté Johance z Arku pouze „krásný příklad pro laiky zapojené v politickém životě, zejména uprostřed nejobtížnějších chvil“, to by bylo hezké, ale trochu málo. Asi tak by šlo krátce shrnout dnešní papežovu katechezi o francouzské světici XV. věku křesťanské éry. Johanka uvádí do velkého a tajemného tématu, které by se tváří v tvář zkušenosti dnešního člověka s politikou mohlo zdát zcela tabu – totiž k otázce existence askeze a mystiky v politice. Několik papežových reflexí, které při audienci zmínil, může posloužit jako takový malý protilék na vlastní nářky o „marnosti nad marnost“, které naše duše při pohledu na politické peklo vysílá.

Volba Johanky jako další ze série o ženách v církvi je podivuhodná. Zdálo by se, že tato postava, která se stala standartou „kulturního boje“ mezi katolíky a antiklerikály ve Francii 19. století o smyslu a povaze politiky, může člověku připadat zvláštní, snad i překonaná. A přesto papež připomíná, že Johanku vícekrát zmiňuje Katechismus katolické církve jako příklad jedné ze „silných žen“, které se nebály přinášet do zamotaných lidských dějin světlo evangelia. Rok Johančina narození, totiž rok 1412, je přitom momentem eskalace velkého papežského schizmatu, právě zde hovoříme rovnou o trojpapežství. Vedle toho i bratrovražedná válka mezi dvěma křesťanskými národy, Francií a Anglií, válka zvaná stoletá.

Johančin život je dobře znám, snad by nebylo ani třeba jej připomínat. Dobrá křesťanská výchova a mystická zkušenost jdou ruku v ruce se soucitem a účastí mladé dívky na utrpení jejího národa. Každodenní modlitba a život ze svátostí ji od starostí, které společnost má, neodvádí – duchovní život i život politický jsou tak už od mládí velmi úzce spojeny a navzájem se posilují. Zde také papež vidí Johančinu originalitu:

Prostřednictvím „hlasu“ archanděla svatého Michaela se cítí povolána Pánem, aby zintensivnila svůj křesťanský život a aby se osobně zasadila za osvobození svého lidu. Její bezprostřední odpovědí, jejím přitakáním je slib panenství a nový závazek ke svátostnému životu a modlitbě: každodenně se účastní mše, často koná zpověď a svaté přijímání a tráví dlouhé chvíle v tiché modlitbě před Křížem nebo obrazem Madony. Soucit a účast mladé francouzské venkovanky na utrpení jejího lidu byl ještě více posílen jejím mystickým vztahem k Bohu. Jeden z nejoriginálnějších aspektů svatosti této dívky je právě toto spojení mystické zkušenosti a politické mise. Po letech skrytého života a vnitřního zrání následuje krátké, ale intenzivní dvouleté období jejího veřejného života: rok aktivity a rok utrpení.

Sedmnáctiletá dívka se roku 1429 pouští do „díla osvobození“. Však to uvažte – žena, a navíc takto mladá dívka, nepatří k mocným tohoto světa ani dnes, natožpak tehdy. A přesto dokáže dodat odvahy mnohem mocnějším. Píše králům, dauphina Karla VII. pohne k akci a dosáhne jeho korunovace. Ačkoli nabízí „opravdový mír ve spravedlnosti mezi dvěma křesťanskými národy ve světle dvou jmen, Ježíše a Marie“, přesto je odmítnuta a o osvobození Orléansu bude muset bojovat. Dobrota, odvaha a mimořádná cudnost – to jsou vlastnosti, které vojsko, v němž celý rok Johanka žije, na „la Pucelle“, Panně orleánské, může pozorovat.

Krizový moment. Johančina země je osvobozena, ona sama je však zajata a souzena. Proces, který je pro církev i dnes děsivý, který je „otřesnou stránkou dějin svatosti“. Johanka je nepochopena, pošpiněna, odsouzena jako čarodějnice a upálena na hranici. Svatost se setkává s mašinérií církevních hodnostářů. Procesu nad prostou dívkou předsedají mu dva církevní soudci, biskup a inkvizitor, špinavou práci odvedou vyhlášení teologové ze slavné Sorbonny:

Na rozdíl od svatých teologů, kteří dávali pařížské univerzitě lesk, jako sv. Bonaventura, sv. Tomáš Akvinský a bl. Duns Scotus, o kterých jsem mluvil v dřívějších katechezích, tito soudci byli teology, kterým chyběla láska a pokora k tomu, aby spatřili v této dívce působení Boží. Na mysl přicházejí Ježíšova slova, podle nichž jsou tajemství Boha zjevena těm, kdo mají srdce maličkých, přičemž zůstávají skryta učeným a vzdělaným, kteří nemají pokoru (srov. Lk 10,21). Soudci Johanky tak byli radikálně neschopni ji pochopit a spatřit krásu její duše. Nevěděli, že odsuzují světici.

Johanka nepřestává „až do posledních okamžiků života vzývat jméno Ježíš“. To se stává „dechem její duše, tlukotem jejího srdce, středem celého jejího života“. To jméno ji proměnilo, ať si říkal, kdo co chtěl:

„Tajemstvím lásky Johanky z Arku“, která tolik nadchla básníka Charlese Pèguy, je tato naprostá láska k Ježíši a k bližnímu v Ježíši a skrze Ježíše. Tato světice pochopila, že Láska objímá veškerou realitu Boha a člověka, nebe a země, církve a světa. Ježíš je v jejím životě vždycky na prvním místě, podle jejího vlastního výroku: „Nejprve sloužit našemu Pánu.“

Tomuto Pánu se svěřuje, jeho z celého srdce miluje. V tomto zasvěcení Kristu hraje jedinečné místo její slib, přinesený jediné Ježíšově Lásce: „učinila slib našemu Pánu, že bude bedlivě střežit panenství svého těla i své duše:

Panenství duše je stav milosti, nejvyšší a pro ni nejcennější životní hodnota. Je to dar Boží, který je třeba přijmout a střežit s pokorou a důvěrou. Týká se toho jeden z nejznámějších textů z prvního Procesu: „Na otázku, zda ví, je-li v Boží milosti, odpovídá: »Nejsem-li v ní, kéž mě Bůh do ní uvede; jsem-li v ní, kéž mě v ní ráčí uchovat«“

Tento Ježíš je i součástí její „politické mise“. Ne lacině, ne triumfalisticky. Ježíš je jejím „králem nebe a země“, jeho nechá vyobrazit na praporci jako „Pána, který drží svět“. Jde jí o spravedlnost, osvobození jejího národa. Nechá se přitom vést vírou, „světlem, které řídí každé rozhodnutí“. Přitom žádné sladké řeči, ale přesvědčení: kdo však ví, kolik bolesti ji věrnost této víře stála?

„Náš Pán a církev jsou jedno,“ o tom byla Johanka přesvědčena. A přitom tato církev ji odsuzovala: jsou to „muži církve, kteří ji pronásledují a odsuzují“. Tvrdit nejen, že mezi Kristem a církví je nějaká souvislost, ale tvrdit, že jsou totéž – to nabývá v Johančiných ústech „heroický ráz“:

V Ježíšově lásce nalézá Johanka sílu milovat církev až do konce, i ve chvíli vlastního odsouzení.

Jak se může tedy Johanka a její pohled na Boha a na svět stát protilékem na naše pomíjivé chmury při pohledu na všední skutečnosti kolem nás? Dobře, pro ty, kteří jsou povoláni zasadit se o proměnu společenského klimatu, může být již dostatečnou inspirací odvaha a smělost mladé dívky. Pro nás ostatní nachází Benedikt XVI. inspiraci v jednoduché, byť prakticky náročné askezi. Ale křesťanský život je přece v jádru prostý a jednoduchý... jako ta Ježíšova blahoslavenství a nesnadná horská řeč:

Svým zářným svědectvím nám svatá Johanka z Arku podává vysoké měřítko křesťanského života: mít modlitbu jako vodítko svých dnů, mít plnou důvěru při plnění Boží vůle, ať je jakákoli; žít lásku bez nadržování, bez omezování a jako ona čerpat v Ježíšově Lásce hlubokou lásku k církvi.

To není o „životech těch druhých“, to není o politicích a církevních politicích. De te fabula narratur. Johanka ukazuje, že navzdory všemu je možné hledat, najít a čerpat v Lásce Ježíšově hlubokou lásku k církvi, bližním i vzdáleným, těm dole i těm nahoře.

Zdroj: vatican.va, český překlad: radiovaticana.cz

Nový film o Johnu Henrym Newmanovi: Neviditelný svět

2011-01-23T15:00:00.000+01:00

Připravuje se nový film, tentokrát o bl. Johnu Henry Newmanovi. Natáčí jej Liana Marabini a nejde jen o historický film o jednom katolickém světci. Sama režisérka říká, že její nový film The Unseen World nenatočila jen z lásky k Newmanově teologii a spiritulitě, ale protože jej považuje za vzor pro své současníky, zvláště kněze. Film je tedy pro ní nejen prostředkem, jak poznat určitou postavu či dějinnou epochu, ale také prostředkem evangelizace. Věc, která se ve filmu nevídá.

Newmanovu roli hraje Murray Abraham, který získal svého oskara za roli Salieriho ve Formanově Amadeovi. Již asi tušíme, který rozměr Newmanovy osobnosti režisérka nejvíce vyzdvihuje – jeho kněžství. Lianu Marabini podle jejích slov nejvíce fascinuje teologická i duchovní zpřízněnost J. H. N. s Benediktem XVI. Newman, stejně jako současný papež, je dobrý kněz. Jak říká Newman:

„Kristovi kněží nemají jiné kněžství než kněžství Kristovo. Oni jsou pouze jeho stíny a jeho nástroji, jsou jeho vnějšími znameními, a když oni jednají, je to On, kdo jedná. Když křtí, On křtí, když žehnají, On žehná.

A podobně říká i papež Benedikt XVI.:

Pomyslete na množství mší svatých, které jste celebrovali nebo budete celebrovat, při nichž pokaždé zpřítomňujete na oltáři Krista. Pomyslete na nespočetná rozhřešení, která jste udělili a která udělíte, a tak umožnili hříšníku, abych se nechal vykoupit. Všimněte si proto nekonečné plodnosti svátosti kněžství. Vaše ruce, vaše rty se staly v mžiku rucemi a rty Božími. Nosíte v sobě Krista, milostí jste vstoupili do Nejsvětější Trojice.“

Vzdělání není ani Newmanovi, ani Ratzingerovi na obtíž: oba se snaží zprostředkovat Boží lásku každému, a to prostými, jednoduchými slovy, která jdou od srdce k srdci. Oba hledají pravdu a nemají strach na ni poukázat. Oba se snaží žít dobře své kněžství a oba jsou bezpochyby kněžskými vzory.

Pro režisérku je vůbec model ideálního kněze důležitým vzorem, který budí nová povolání: „Nauka svatých Otců – Augustina, Jana Zlatoústého, Ambrože, Jeronýma a Cypriána –, obohacená během staletí dalšími učiteli církve a učiteli křesťanské askeze, budí touhu zasvětit se Bohu dokonalou čistotou, aby člověk snadněji přilnul k Bohu s nerozděleným srdcem a stát se ‚schopnějšími ve větší šíři přijmout otcovství v Kristu‘ (Presbyterorum ordinis 16)“.

Proto i následující záběry přinášejí i více rozhovorů, které se týkají celibátu a čistoty. V jednom z nich Newman hovoří s jedním kandidátem kněžství a vysvětluje mu, že čistota je ctnost ctností: slabá víra vede k neúctě vůči čistotě, a tato neúcta posléze k apostazii, k odpadu od víry. Láska a čest jsou si naopak vědomy hodnoty celibátu, a obecněji také čistoty a panenství, a jsou tedy měřítkem lásky kněze ke Kristu, k evangeliu a ke svaté církvi Boží.

Myslím, že následující ochutnávka je ve skutečnosti dobrou návnadou na shlédnutí filmu, který – doufejme – již brzy půjde do distribuce:

Zdroj: La Bussola Quotidiana

Známka, co zhmotňuje tajemství

2011-01-21T15:28:00.001+01:00

Poštovní schránka se mi opět stává synonymem dálav. E-mail Ti buď dojde do pár minut, anebo se ztratí, odfiltrován spamovým filtrem. Když posílám dopis, je to daleko, nejistota, zda zásilka dojde, je — zvláště odsud z Itálie — velká. Je v tom dobrodružství, napětí. Člověk se ztrácí před obrovským světem, který zalepený kus papíru s cenností uvnitř musí objet. Anebo spíš obletět. A s těmi nejdůležitějšími dopisy, které musejí přijít včas, to už je vůbec legrace a úplný thriller. Však zrovna dnes, kdy mi přišel rekordní počet psaní do koleje (a to jsem sem nastupoval ještě v době, kdy obdržet dopis nebylo vzácností), a kdy mi vratka prozradila, že veledůležitý doporučený dopis byl na cestě plné tři týdny (samotná vratka tutéž cestu z Čech stihla za dva dny).

Rekordní zásilka donutila mne uvažovat. První dvě obálky s otisknutými razítky. Ty budou úřední, pracovní. Jak potvrdil hned další pohled na vytištěnou adresu odesílatelovu s padající zářivou holubicí. Občas chodí čárkové kódy a různé podobné legrace. Laserový či termální tisk, poštovní označení „udělej si sám“. Jako kdyby dopisu chyběla duše. Baudelairova mršina na polní cestě, Máchovy zašlé bludice pouť, mrtvé milenky cit, zapomenutý hrob, věčnosti skleslý byt, vyhasla ohně kouř, slitého zvonu hlas, to jestiť zemřelých krásný dětinský čas. A přesto jsem rád, že došel, šel v něm zahlédnout záblesk budoucnosti (Deo volente).

Přišel ale i jiný dopis (donesen na bedrech předchozího orazítkovaného orla, totiž v jedné z těch dvou obálek, nutno ke cti jeho dodati). Miniaturní betlémská scéna, kopie ze Žlutického kancionálu nechává zavonět františkům uplynulého období vánočního. Obraz starých dobrých časů a stability. Krom jiného, snad mnohem důležitějšího. Ne snad. Bezpochyby. Dobrého přítele v Kelči, který si přes mé mlčení každého roku vzpomene na ubožáka na římských galejích.

Známka, a jak mnoho se změnilo. Mám rád dopisy se známkou, jako by adresátovu podobu promítly na dosah a překonaly bariéru prostoru a času. Poselství zdaleka, poselství, které je cenné, zpráva, která došla, byla přečtena, pochopena. Hmatatelný důkaz vzdáleného.

Ano, jsou dokonce i známky, které lze i nahmatat. Mám rád jednu známku z nedávné produkce Vatikánské pošty, dvousetletému výročí narození Louise Brailleho. Tu nahmatat lze. Stačí přejet po značkách Braillova písma a nahmatat stručné „Braille — SCV — 0,65“. Známka, která zhmotňuje slovo, která ukazuje neviditelné:

Známka, která teologu či knězi, který navzdory tomu, že sám třeba nevidí či vidět nemůže, připomíná, že dělá vlastně něco podobného jako tato známka: předává poselství, které člověk vlastníma očima není s to spatřit. Předává poselství, které může být doručeno, a to občas i tehdy, je-li adresát neznámý.

Benedikt XVI.: Čtverý základ pro hledání jednoty církve

2011-01-20T09:02:00.000+01:00

Papež včera přerušil při generální audienci svůj „seriál“ katechezí, které se věnují ženám v církvi (minulý týden hovořil o sv. Kateřině Janovské a její inspirativní představě očistce). Týden modliteb za jednotu křesťanů však byl pro něj dostatečně silnou příležitostí, aby se věnoval způsobu, jak lze na cestě k viditelné jednotě rozdělených křesťanů pokročit. O co tedy při hledání jednoty křesťanů podle papeže jde?

Jednota křesťanů není především plodem lidského úsilí. Konatelem je zde vždy Bůh. Jednota je darem božím, ať se jedná o celou církev, nebo nakonec i o malé společenství. Církev není naše a nelze říci, že „my jsme církev“. Církev náleží Bohu. Je-li zraněna a rozdělena — a to bezpochyby už od starověku je —, pomoci může obrátit se k Bohu, jen on může pomoci, jen on je zdrojem jednoty:

Cesta k viditelné jednotě mezi všemi křesťany přebývá v modlitbě, protože jednotu zásadně „nevytváříme“ my, nýbrž Bůh. Přichází od Něho, z trojičního tajemství, z jednoty Otce se Synem v dialogu lásky, kterým je Duch svatý, a naše ekumenické snažení se musí otevřít božskému působení, musí se stát každodenní prosbou k Bohu o pomoc. Církev je Jeho a nikoli naše.

Slova Skutků apoštolských o ideální prvotní křesťanské komunitě v Jeruzalémě se mu pak stávají půdou, na níž představí čtyři body, které jsou zásadní pro život křesťanského společenství: „Setrvávali v apoštolském učení, v bratrském společenství, v lámání chleba a v modlitbách“ (Sk 2,42). Lidi jsou různí, Duch svatý přesto sestupuje na různé lidi a na lidi rozdílných kultur, na lidi, kteří by si normálně nerozuměli a jejichž komunikace je skutečně bábelským zmatením jazyků. A přesto o Letnicích Bůh rozšiřuje svou smlouvu na celé stvoření, na každou kulturu, na každého člověka, a nasměrovává tak stvoření k pravému cíli, pro nějž byl člověk stvořen: aby byl obrazem božím — a Bůh je láska. Charakteristika prvního křesťanského společenství tomu odpovídá: jeruzalémská církev byla místem jednoty a lásky. Toto slovo nehovoří jen o minulosti, o „zlaté době“ neposkvrněného křesťanství, hovoří o nás, o naší církvi, o církvi Kristově dnes:

Nabízí nám to [scil. Lukáš první křesťanské společenství] jako vzor, jako normu přítomné církve, protože tyto čtyři charakteristiky konstituují život církve vždycky. Nejprve tedy jednotné a pevné naslouchání apoštolskému učení, setrvávání v bratrském společenství, v lámání chleba a v modlitbách. Tyto čtyři prvky, jak jsem řekl, jsou dodnes pilíře života každého křesťanského společenství a tvoří také jediný pevný základ, na kterém lze dosáhnout pokroku při hledání viditelné jednoty církve.

Nakonec tedy papež rozebírá a nabízí čtyři základní prvky křesťanského společenství, na nichž lze stavět:

1. Setrvávat v apoštolském učení. První křesťané se sjednocují, když přijímají evangelium, zvěst o Ježíši Kristu, z úst apoštolů. Křesťané všech dob se obracejí k jejich hlásání, „je přece projevem moci a přináší záchranu (tj. spásu) každému, kdo věří“ (Řím 1, 16):

Společenství věřících dodnes uznává ve vztahu k apoštolskému učení normu vlastní víry: každé úsilí o vytvoření jednoty proto vede skrze prohloubení věrnosti k depositum fidei, který nám předali apoštolové. Pevnost ve víře je základem našeho společenství, je základem křesťanské jednoty.

Normou víry pak není můj vlastní názor, ani jak nějaké povšechné „my“ si požadavky a přísliby víry představuje. Referenčním bodem je poklad víry (depositum fidei), který křesťanskému společenství předali apoštolové — na nich „stavba“ církve stojí jako na základu, úhelným kamenem pak zůstává Ježíš (srov. Ef 2, 20).

2. Bratrské společenství. V prvé řadě je toto společenství „společenstvím s Bohem skrze víru“. Není primárně sociální. Sjednocuje nás Kristus a jeho nauka – v něho věříme, kvůli němu se scházíme. Díky němu jsme si bratřími. Toto bratrství pak v dějinách církve nachází různé podoby. Kvůli Kristu a kvůli společenství s ním se ovšem proměňují i vzájemné vztahy mezi těmi, které tento Kristus sjednocuje, a proto společenství s Bohem skrze víru se projevuje konkrétním způsobem, konkrétními projevy lásky v lidském společenství:

Druhý prvek, tedy společenství je především společenstvím s Bohem skrze víru, a společenství s Bohem vytváří společenství mezi námi a nezbytně se vyjadřuje v onom konkrétním společenství, o kterém mluví Skutky apoštolů, totiž sdílením. Nikdo v křesťanském společenství nesmí strádat hladem či chudobou. To je základní povinnost. Společenství s Bohem, uskutečněné jako bratrské společenství se vyjadřuje konkrétně v sociálním nasazení, křesťanské lásce a spravedlnosti.

3. Lámání chleba. „Církev žije z eucharistie. Tato pravda nevyjadřuje pouze každodenní zkušenost víry, ale v souhrnu v sobě uchovává jádro tajemství církve.“ Tato slova Jana Pavla II. současný papež připomíná: církev žije z Krista, přítomného uprostřed ní, který ji živí svým tělem a svou krví. Církev žije u paty kříže, na němž se naprosto vydává ten, který dává život za své přátele. Co se týče jednoty křesťanů, při eucharistii opravdu dochází k „lámání chleba“: křesťané dosud eucharistii, výraz jednoty církve slavit nemohou, protože scházejí ostatní prvky, které by je sjednocovaly. Je zde vidět, jak je rozdělení hluboké. Nadějí ovšem zůstává, že eucharistie obrací člověka k Bohu, který je zdrojem této jednoty:

Společenství v Kristově oběti je vrcholem naší jednoty s Bohem a představuje proto také plnost jednoty Kristových učedníků, plné společenství. Během týdne modliteb za jednotu křesťanů je zvláště citelný žal nad nemožností mít účast na téže eucharistické hostině. Je to znamení toho, že jsme ještě daleko od uskutečnění oné jednoty, za kterou prosil Kristus.

4. Modlitba. Modlitba je stálým, trvalým postojem učedníků Kristových. Den za dnem, bez ustání se křesťan modlí (nebo je k tomu aspoň Apoštolem vybízen). To po něm Bůh chce v Kristu Ježíši (srov. Ef 6, 18). Díky modlitbě se stavím před Boha jako syn, a nestavím se před něj sám. Však i Ježíš nás učí modlit se: „Otče náš“:

Křesťanská modlitba, účast na Ježíšově modlitbě, je výsostně synovskou zkušeností, jak dosvědčují slova Otčenáše, rodinné modlitby, v níž mluví »my« dětí Božích - bratří a sester - ke společnému Otci. Stanout v postoji modlitby proto také znamená otevřít se bratrství. Otče náš můžeme říkat jedině v plurálu. Otevřeme se tedy bratrství, které vyplývá z toho, že jsme děti jediného nebeského Otce a jsme připraveni si odpustit a smířit se.

Poslání apoštolské komunity a naší církve, našich společenství, našich farností, našich sborů apod. zůstává stejné: vydávat mocné svědectví o Bohu, který se člověku zjevil a daroval v Ježíši Kristu. K tomu je zapotřebí maličkost: růst ve vzájemné lásce, snažit se překonávat bariéry, které jsme si mezi sebou vystavětli, pociťovat, že mezi těmi, kdo tvrdí, že Ježíš je jejich Mistr a Pán, existuje pravá jednota:

Jako prvotní křesťanská komunita v Jeruzalémě, vycházejíce z toho, co už sdílíme, máme podávat mocné, duchovně založené a rozumem podepřené svědectví o jediném Bohu, který se zjevil a oslovuje nás v Kristu, abychom byli nositeli poselství, které orientuje a osvěcuje cestu člověka naší doby, která často postrádá zřetelné a platné opěrné body.

„Na této cestě“ k jednotě křesťanů „nás musí vést Pán, musí nám ještě hodně pomoci, protože bez Něho, sami, aniž bychom „v Něm zůstávali“, nemůžeme dělat nic (srov. Jan 15,5). Snad papežova slova a jeho vybídnutí k modlitbě jako ústřednímu bodu, na němž lze ztracenou jednotu církve stavět, mohou být povzbuzením i pro nás, kteří občas na této cestě umdléváme, protože nemáme pocit, že by se někam zvlášť daleko pokročilo. Třeba bude církev čekat do soudného dne, to ale neznamená, že můžeme čekat s rukama v klíně. Očekáváme Pánovu pomoc, jen v něm jsme jedno, ale nemůže nám to být jedno.

Celý český překlad papežovy katecheze Radio Vaticana.

Zápisky z výstavy: Matka s papežem

2011-01-16T19:03:00.000+01:00

Konečně dokráčel jsem do Vittoriana na van Goghovu výstavu, která zvala na „věčnou vesnici“ a do „moderního města“. Název výstavy se bezpochyby právě pro Řím hodil. Ehm. Ale znáte mne: já žádný kumšthistorik nejsem, a proto jsem určitě nebyl schopný mnoho vlivů, z nichž van Gogh vyšel a které naopak vyvolal a zanechal, nerozpoznal.

Ale přece snad jeden interpretační objev u jedné z mistrových maleb ze „žlutého domu“, totiž obraz obvykle známý jako Madame Roulin s dítětem. Paní Roulinovou neznám, ale přece si myslím, že se znalci mýlí. Ve skutečnosti by se obraz měl jmenovat Matka s papežem (a to v plné zbroji, snad jen s výjimku cingula). Tak to jen tak na připomenutí, že jsem na výstavě dával pozor.

A taky jsem zapomněl dodat, že po shlédnutí obrazu Pijáci jsem si vzpomněl, že bych užil taky lahev absintu, co se tu v Itálii nesmí vyrábět. Chytrému napověz, hádanku do textu skryj: kdopak mi to sem brzo pojede?

Beránek Boží a dvojí odpuštění

2011-01-15T19:44:00.001+01:00

Iz 49, 3. 5-6 • Žl 39 • 1 Kor 1, 1-3 • Jan 1, 29-34

Dosud slyšet dozvuky vánočních svátků. Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi– ta slova uslyšíme ve zpěvu před evangeliem. Evangelní perikopa pak vypráví o Ježíšově křtu, který vždy tvoří součást oslav narození a zjevení Krista pro tento svět. První čtení z proroka Izajáše nám pak může být překvapením, když uslyšíme třetí zpěv o trpícím Služebníku, druhé čtení, začátek 1. listu Korinťanům, nám zřejmě opět prošumí sluchovým ústrojím a nedotčeno vyjde na druhé straně ven: jak zvláštní číst při liturgii úvodní pozdravy k listu. A přesto to snad dává smysl.

Chci hovořit o Beránkovi, na něhož ukazuje na břehu Jordánu Jan Křtitel, zvaný též Předchůdce. O Beránku Božím, který snímá hříchy světa. Tak často slyšíme tato slova při slavení eucharistie! A přitom bychom jim měli věnovat pozornost. A přitom je to právě tento Beránek, o němž zpívá Izaiáš ve svých písních. V aramejské řeči, jíž hovořil i sám Beránek Boží, se beránek řekne talja. Neznamená však jen „beránek“, ale také „služebník“. Znamená také „syn“. Ukazuje-li na něj Jan, říká o něm: ano, toto je tenBoží služebník. A když končí své svědectví, říká o něm opět týmiž slovy: Já jsem to viděl a dosvědčuji, to je Boží syn. Ten, o němž jiný Jan o pár řádků výše vyznal, že je světlem, přicházejícím na svět, které těm, kteří jej přijmou, dá moc stát se Božími dětmi. Dnešní úryvek snad napoví, jak jim tuto moc dá.

Jan křtí v Jordánu. Pro nás křest jako křest. Se slovem si již nespojujeme ponoření, nejprve se nám vybavuje specifický obřad, o kterém jsme slyšeli, který jsme sami prožili, o němž snad i víme, co působí. Janův křest však byl jiný. Nejde o scenérii, nejde o tekoucí řeku a romantickou přírodu. Janův křest nebyl o odpuštění hříchů. Jan byl poslán, aby svědčil o „tom světle“ (Jan 1, 6n). Janův křest měl připravit na Kristův křest pokáním, přesvědčit je o nutnosti pokání činit (srov. sv. Tomáš Akvinský, Summa theologiae III, q. 38, a. 1).

Proto si uvědomme, jak Janova slova mohla vyznít. Přicházeli k němu mnozí z celého Judska i z Jeruzaléma a nechávali se pokřtít. Přijali výzvu k pokání a k obrácení. A těmto lidem, kteří touží po odpuštění, Jan jednoho dne ukáže na dosud neznámou postavu a řekne: „Hle, beránek (talja) Boží, který snímá hříchy světa.“ Jinými slovy: toto je Boží služebník, za nímž jděte, jestli chcete dosáhnout odpuštění. Proto jsem přišel křtít, aby byl zjeven izraelskému národu. Ani já jsem ho neznal, jako vy jste ho neznali. Ale viděl jsem na něj sestupovat Ducha a zůstávat na něm: to on bude křtít Duchem svatým.“ Janovi učedníci i ti, kteří za ním v pokání přicházeli, se mohli tedy dovtípit: ano, tento služebník, na němž spočinul Boží Duch, u toho mohu a mám hledat odpuštění hříchů. I on bude křtít, ale jinak, s větší mocí, s větší důstojností, s mocí a důstojností Božího Syna.

Ježíšův křest je tedy jiný. Jsme křtěni, tedy ponořeni do Krista, který naší duši vtiskuje své nezrušitelné znamení a vlévá nám svou milost, takže se stáváme chrámy Ducha svatého. Jsme ponořeni do Krista, aby nám byly odpuštěny hříchy, hřích dědičný, naše osobní hříchy i tresty, které z našich hříchů vyplývají. Byli jsme ponořeni do Krista, který je odpuštění hříchů. Z tohoto křestního ponoření do Krista žijeme a chceme, aby v nás Kristův Duch, jehož jsme přijali, zůstal a působil. To je bezpochyby oproti Janovu křtu obrovský, zásadní, doslova nebe-tyčnýrozdíl.

Jsme-li již jednou ponořeni do Krista, jenž je odpuštěním hříchů, můžeme z tohoto odpuštění čerpat i nadále v okamžicích, kdy se křestní milosti postavíme a zhřešíme. I zde máme možnost pokání, vyznání hříchů, svátostného odpuštění a smíření s Bohem. A řekne-li se „odpuštění hříchů“, snad právě pro svůj hřích po takovém odpuštění toužíme. Církvi jsou dány již zmiňované prostředky odpuštění, ale často se zapomíná ještě na jeden. Který?

Uvědomme si, ve které chvíli slyšíme při liturgii: „Hle, Beránek Boží, ten, který na sebe vzal hřích světa!“ Před svatým přijímáním, před okamžikem, kdy se nám, kteří jsme v něj byli ponořeni, Kristus dává za pokrm a nápoj. Jak rád zdůrazňuje milánský biskup, sv. Ambrož, eucharistie, svátost Pánovy smrti, dává křesťanu, který byl do jeho smrti ponořen, podíl na tom, co tato Kristova smrt je, totiž právě odpuštěním hříchů (srov. např. de fideIV 10, 124; de sacr. V 3, 12). Přijímáš-li Krista, přijímáš odpuštění svých hříchů. Pro smrtelné hříchy je bezpochyby zapotřebí svátosti pokání, než se odvážíš přistoupit ke Kristovu stolu, nicméně lékem na hříchy, které ke smrti nevedou, ale přesto oslabují Kristovo působení v nás a znemožňují nám skutečně milovat, je právě Kristus přítomný v eucharistii. Toužíš-li po odpuštění, pros o ně toho, jehož při slavení eucharistie přijímáš.

To je první odpuštění, o kterém jsme v dnešním evangeliu slyšeli, odpuštění hříchů, jehož se dostává nám. Je tu však i druhé. Jan poukázal na to, jak jsme již řekli, že Ježíš bude křtít jinak než on, totiž Duchem svatým. Rozpoznává jej tak, že vidí, jak Otec vkládá na svého služebníka a Syna Ježíše Ducha svatého, a ten s ním zůstává, provází jej. V jeho moci Ježíš uzdravuje, učí, křísí. V jeho moci je skutečně pomazán na Mesiáše, totiž očekávaného krále, proroka a kněze nové smlouvy. V jeho moci vydává svůj život, aby člověka smířil s Bohem. Na kříži pak tohoto Ducha vylévá na všechny lidi. Je to duch odpuštění, v němž jsou odpuštěny hříchy každému z nás. Tohoto Ducha se nám dostalo právě ve křtu, stali jsme se jeho chrámem. V jeho moci žijeme, jen díky jemu se náš život může přibližovat Kristu a sjednocovat se s ním. Jen díky jemu v nás je Vzkříšený přítomen. Když občas pomyslíme na odpuštění, máme však obvykle pocit, že ten, komu je odpuštění zapotřebí, jsme právě my. O tom jsme již mluvili, máme jej zapotřebí, o tom není pochyb. Ale to není všechno. Odpuštění potřebují i ti druzí.

Přijali jsme Kristova Ducha, ducha odpuštění. Buďte k sobě navzájem laskaví, milosrdní, odpouštějte si navzájem, jako i Bůh v Kristu odpustil vám, nabádá nás list Efezským (4, 32). V listě Kolosanům čteme: Snášejte se navzájem a odpouštějte si, má-li kdo něco proti druhému. Jako Pán odpustil vám, odpouštějte i vy (3, 13). Přijali jsme Kristova Ducha. Tak také podle toho jednejme. Nelze jinak: Nesuďte, a nebudete souzeni; nezavrhujte, a nebudete zavrženi; odpouštějte, a bude vám odpuštěno(Lk 6, 37): ten, v němž zůstává Kristův Duch, získává odpuštění tím, že odpouští, jistotu, že nebude zavržen, získává tehdy, nezavrhuje-li. Ale může vůbec ten, kdo je ponořen do Krista, zavrhovat?

Kristova slova, která se k nám obracejí, totiž: A kdykoli povstáváte k modlitbě, odpouštějte, co proti druhým máte, aby i váš Otec, který je v nebesích, vám odpustil vaše přestoupení (Mk 11, 25). Neberme ta slova příliš na lehkou váhu. Odpouštějme a vyprošujme odpuštění. Víme, jaká milost odpuštění je. Jedině člověk, který odpustil, může být skutečně svobodný. Tuto svobodu dopřávejme nejen sobě, ale i druhým.

A jestli se ptáte: tohle je nakonec „křestní spiritualita“. Tak žije člověk, ponořený do Krista. Utíká se k Beránkovi, který snímá hříchy světa, a nachází v něm odpuštění. Z „milosti, a to milosti za milostí“ je sám uschopněn odpustit a Kristovu milost a Kristův pokoj může dopřát i ostatním. Jen tak se mohou naplnit slova dnešní modlitby po přijímání: „Naplň nás, Bože, svým Duchem a dej, ať nás všechny, kdo jsme jedli z jednoho chleba, spojuje vjedno tvá láska.“ Jen tak můžeme na začátku liturgie i kdykoli jindy přijmout pozdrav: Milost vám a pokoj od Boha, našeho Otce, a od Pána Ježíše Krista (1Kor 1, 3).

Fotografický doprovod byl pořízen během cesty do Svaté země s „mou“ neokatechumenátní komunitou na Tor Sapienza. Záběry jsou ze křtů „našich“ dětí v řece Jordánu, na údajném místě, kde měl Jan pronést svá slova o Beránku, který snímá hříchy světa. Děti byly skutečně ponořeny, jak vidno („udělej tučňáčka!“), ani kříž nesměl chybět! Ostatní „křestní“ fotografie naleznete v albu zde.

Papež Benedikt XVI. o očistci

2011-01-12T20:08:00.001+01:00

Řekne-li se očistec, vybaví se nesnáze, doba, která je dávno pryč. Možná někoho napadne, že takové věci už by se neměly do křesťanského hlásání dostat. Téma je ožehavé, jak se lze přesvědčit na Apologii. Ne, nejedná se o jednoduché téma, často se též špatně rozumí tomu, co si katolíci pod tímto slovem představují. Co si o tom „já“ mám myslet.

Velmi aktuálně, totiž dnes během své generální audience, k tématu očistce hovořil také papež Benedikt XVI., a to v souvislostí s jednou mystičkou přelomu 15. a 16. století, tedy doby Kolumbova objevení Ameriky a doby těsně před protestantskou reformací. Hovořil o Caterině Fieschi Adorno, známé také jako sv. Kateřina Janovská (1447–1510). Vdaná žena, která se odvrátila od světského způsobu života, aby navázala hluboký vztah s Bohem, aby vydala své všechno a došla ke sjednocení s ním.

Papež klade celé téma očistce do dvojího kontextu, a to velmi zásadního. Prvním z nich je Kateřinino obrácení, druhým její zkušenost s Boží láskou a láskou k bližnímu. Benedikt XVI. říká:

Konverze nastala 20. března 1473 díky výjimečné zkušenosti. Vydala se do kostela svatého Benedikta a kláštera Naší Milostné Paní, aby se vyzpovídala. Když poklekla před knězem – jak sama popisuje – „byla jí do srdce zasazena rána, nezměrná lásku k Bohu“ spolu s velice zřetelným viděním vlastních ubohostí a nedostatků, a současně i dobroty Boží, že z toho téměř omdlela. Byla v srdci dotčena poznáním sebe samé, prázdného života, který vedla, a dobroty Boha. Z této zkušenosti se zrodilo rozhodnutí, které usměrnilo celý její život a které vyjádřila slovy: „Už ne svět, už žádné hříchy“ (srov. Vita mirabile, 3rv). Kateřina tehdy utekla a zpověď odložila. Vrátila se domů, vešla do nejskrytějšího pokoje a dlouho plakala. Tehdy se jí dostalo vnitřního poučení o modlitbě a uvědomila si nezměrnou lásku, kterou Bůh chová k ní, hříšníci. Byla to duchovní zkušenost, kterou nedokázala vyjádřit slovy (srov. Vita mirabile, 4r). A za těchto okolností se jí dal spatřit trpící Ježíš, obtížený křížem, jak bývá často zobrazován v ikonografii této světice. O několik dnů později se vrátila ke knězi, aby konečně vykonala důkladnou zpověď. Tady se pak začíná její „očistný život“, ve kterém dlouhou dobu zakouší ustavičnou bolest nad spáchanými hříchy a vede ji ke konání kajícných skutků a obětí, jimiž projevuje svoji lásku k Bohu. Na této cestě se Kateřina stále více blížila k Pánu, až nakonec vstupuje na cestu, která bývá nazývána „sjednocující“, tedy do vztahu či hlubokého spojení s Bohem. [...]

Drazí přátelé, nikdy nesmíme zapomenout na to, že čím více milujeme Boha a trváme v modlitbě, tím více dovedeme opravdu milovat ty, kdo jsou kolem nás, kdo jsou blízko, protože jsme schopni vidět v každém člověku tvář Pánovu, která miluje bez omezení a bez rozdílů. Mystika nebuduje od druhého odstup, nevytváří abstraktní život, ale spíše k druhému přibližuje, protože umožňuje jednat a vidět očima a srdcem Boha.

Poté Benedikt XVI. představuje Kateřinin popis očistce, a to v kontrastu s dobovými, leckdy přebujelými představami:

Ve spisech inspirovaných naší světicí je očistec ústředním tématem, a způsob jeho popisu má na svou dobu charakteristické originální rysy. První se týká »místa« očišťování duší. V její době bývalo znázorňováno hlavně za použití prostorově určených obrazů. Mělo se za to, že jde o určitý prostor, kde se očistec nachází. Kateřina jej však nepředstavuje jako místo v hlubinách země. Je to oheň nikoli zevnější, ale vnitřní. Očistec je vnitřní oheň. Světice mluví o cestě očišťování duše směřující k plnému společenství s Bohem, přičemž vychází z vlastní zkušenosti hluboké bolesti nad spáchanými hříchy a ze srovnání s nekonečnou láskou Boha (srov. Vita mirabile, 171v).

Tato vlastní zkušenost s vlastním hříchem a Boží láskou a odpuštěním ovlivňuje tedy její poznatky o důsledcích našeho hříchu, oddělení od Boha:

Slyšeli jsme o momentu obrácení, kdy nečekaně Kateřina pocítila dobrotu Boží, nekonečný odstup mezi svým životem a touto dobrotou a žhnoucí oheň v sobě samé. A toto je oheň, který očišťuje, vnitřní oheň očistce. Také tady existuje jeden originální rys ve srovnání s dobovým myšlením. Při vyprávění o očistcových mukách totiž naše světice nevychází z onoho světa – jak bylo běžné v oné době a možná je dodnes – aby potom ukazovala cestu očisty či obrácení, nýbrž vychází z vnitřní zkušenosti svého života a postupuje k věčnosti. Duše – praví Kateřina – stane před Bohem spoutána tužbami a souženími plynoucími ze hříchu, což jí znemožňuje těšit se z oblažujícího patření na Boha. Kateřina tvrdí, že Bůh je tak ryzí a svatý, že duše poskvrněná hříchem nemůže stanout v přítomnosti božského majestátu (srov. Vita mirabile, 177r). Také my cítíme, že jsme vzdáleni a naplněni tolika věcmi, že nemůžeme vidět Boha. Duše si uvědomuje nezměrnou lásku a dokonalou spravedlnost Boha a v důsledku toho trpí, protože na tuto lásku neodpověděla správně a dokonale, a sama tato láska k Bohu se stává plamenem, láskou, která očišťuje od strusky hříchu.

Papež ale stále stahuje naši pozornost nikoli na náš hřích, ale na Boha, na jeho lásku a na jeho dílo spásy, když lidské srdce proniká opravdovou, skutečnou, a nejen sentimentální láskou:

U Kateřiny lze zaznamenat teologické a mystické prameny, z nichž se v její době běžně čerpalo. Zejména je to typický obraz Dionýsia Areopagity, tedy obraz zlatého vlákna, které spojuje lidské srdce s Bohem samotným. Když Bůh očišťuje člověka, váže jej velice jemným zlatým vláknem, kterým je láska, a přitahuje jej k sobě citem tak mohutným, že je člověk „přemožen a poražen a je zcela bez sebe“. Takto je srdce člověka proniknuto láskou Boha, která se stává jediným vodítkem, jedinou hnací silou jeho bytí (srov. Vita mirabile, 246rv). Tuto situaci, pozvednutí k Bohu a opuštění vlastní vůle, jak to vyjadřuje obraz zlatého vlákna, užívá Kateřina, aby vyjádřila působení božského světla na duše v očistci, světla, které je očišťuje a pozvedá k nádheře zářivých paprsků Boha (srov. Vita mirabile, 179r).

Povzbuzení k modlitbě, o to papeži jde. Modlitba, která není „povinností“, ale která Bohu umožňuje, aby pronikl a zapálil naše srdce svou láskou, kterou poznáváme. Povzbuzení k modlitbě, která je projevem lásky, tedy i za zemřelé, kteří dosud zůstávají spoutáni tužbami a souženími, které plynou ze hříchu, a kterým přejeme, aby došli plného sjednocení s Bohem na věčnosti. Pozvání k pokorné, věrné a velkodušné službě, vnímavé a pozorné vůči nejchudším a nejpotřebnějším:

Drazí přátelé, svatí dosahují ve své zkušenosti sjednocení s Bohem tak hlubokého „vědění“ o božských tajemstvích, v nichž se vzájemně proniká láska a poznání, že pomáhají samotným teologům v jejich studijním úsilí o intelligentia fidei, o porozumění tajemstvím víry, tedy v reálném prohloubení tajemství například toho, čím je očistec. Svatá Kateřina nás svým životem učí, že čím více milujeme Boha a důvěrně se Mu svěřujeme v modlitbě, tím více se nám dává poznat a zapaluje naše srdce svou láskou. Světice píše o očistci a připomíná nám základní pravdu víry, která se pro nás stává pozváním k modlitbě za zemřelé, aby mohli dojít blaženého patření na Boha ve společenství svatých (srov. KKC 1023). Pokorná, věrná a velkodušná služba, kterou poskytovala světice po celý svůj život v hospici v Pammatona, je zároveň zářivým příkladem lásky ke všem a povzbuzením především pro ženy, které poskytují zásadní přínos společnosti a církvi svým drahocenným dílem, obohaceným svou vnímavostí a pozorností vůči nejchudším a nejpotřebnějším.

Zdroj: vatican.va, český překlad Vatikánský rozhlas. Další texty sv. Kateřiny Janovské na Revue Theofil.

Kdybych já měl padesát tři minuty nazbyt... a přitom mám celou neděli

2011-01-02T14:15:00.001+01:00

První neděle roku a zas to pokušení se někam vrtnout. Připadám si, jak zákazník toho obchodníka s tabletkou proti žízni z Malého prince:

„Dobrý den,“ pozdravil malý princ.

„Dobrý den,“ řekl obchodník.

Byl to obchodník se znamenitými pilulkami utišujícími žízeň. Když člověk polkne jednu týdně, nemusí už pít.

„Proč to prodáváš?“ zeptal se malý princ.

„Je to velká úspora času,“ odpověděl obchodník. „Znalci to vypočítali. Ušetří se padesát tři minuty za týden.“

„A co se udělá s těmito padesáti třemi minutami?“

„Co kdo chce...“

Kdybych já měl padesát tři minuty nazbyt, řekl si malý princ, šel bych docela pomaloučku ke studánce...

Vždycky jsem záviděl Malému princi. Uměl padesát tři minuty jen tak jít ke studánce, a přitom nehledat to „poušť, co je krásná tím, že někde skrývá studnu“.

Abys mohl chytit rybu, všechno ostatní musíš nechat plavat. Chceš-li své běžící myšlenky zachytit, sedni si. Si říkám. Anebo se jdi projít. Je neděle. Máš sedavé zaměstnání, celý týden čučíš do knih a do monitoru, jsi unaven jak z nich, tak z lidí. A přitom těch pokušení je tak mnoho!

Myslím, že jsem nikdy nepodlehl nedělnímu učení se před zkouškou. Ale přesto jsem tolik nedělí strávil tím, co jsem dělal celý týden. Člověk nemusí být zenový guru, ani jeho žák, aby pochopil, že to nepovede k dobrým koncům.

V neděli a o jiných zasvěcených svátcích se věřící mají zdržovat těch prací nebo činností, které jsou na překážku bohopoctě a radosti, jež je vlastní dnu Páně, a zabraňují konání milosrdných skutků a nezbytnému uvolnění mysli i těla. ... „Láska k pravdě hledá posvátný volný čas, potřeba lásky přijímá spravedlivou práci.“

Tak pravil Katechismus (odst. 2185). A tu poslední větu tedy sv. Augustin ve své Boží obci, knize devatenácté. Budu-li dnes dělat totéž, co jindy, bude to na překážku bohopoctě. Ne možná dnes, ale třeba už zítra, až se budu s reptáním zvedat k ranní modlitbě. Třeba nakonec už dnes, až nebudu schopen objevit Boha v každé chvíli, v každodenním životě.

Každopádně to bude „na překážku radosti, která je vlastní dnu Páně“. Aha, ono to bude na překážku radosti? No jistěže radost z neděle není radostí jen kvůli tomu, že „dnes nic nemusím“. Nedělní radost představuje radost z toho, že Kristovým vzkříšením je svět i můj osud definitivně změněn. Že ve světě proměněným touto událostí mohu žít a volně dýchat. Že v Boží přítomnosti směřuji k definitivnímu setkání s ním, v tom vzkříšení, které mne – dá Bůh – také očekává. Tomuhle základnímu stavu světa těžko něco přidám – proto dnes mohu odpočinout od práce. Jen tím, že se zastavím a odpočinu, mohu najít zítra a pozítří důvod k radosti, byť si přitom snad opět budu opakovat, že každý den má dost svých trápení. Snad se mi chce říci, že neděle, kdy já dobře odpočívám, mi pomůže zachovat, znovu nalézt radost, bojovat proti roztrpčenosti a depresím?

„Láska k pravdě hledá posvátný volný čas.“ Nejen čas, kdy mám volno. Je to otium, zahálka, čas, který je můj – a ten čas je posvátný.Čas, kdy toto v tomto posvátném otium mohu být sám sebou. Ono to stačí. Budu-li to dnes dělat, neplním jen jedno z přikázání, já dělám posvátnou věc, dělám to, co chce Bůh a vlastně tím sloužím Bohu, konám bohoslužbu. Ono to je potřeba, aby to já, které je samo sebou, mohlo žít i zítra, v průběhu svého negotium, svých všedních povinností, v nichž je posvátná Boží přítomnost. Snad je to potřeba i proto, abych své negotium netrávil zahálkou, abych dělal, co mám dělat, abych neodkládal neodkladné na zítřek. Miluji-li pravdu, a chci-li v ní vytrvat, hledám volný čas, kterého se mi dostává teď, v neděli.

Dnes mám čas být s těmi, kteří jsou mi blízcí, a s těmi, kdo to potřebují. Nemám proč pospíchat. Dnes mám čas jim projevit lásku. I to je způsob „odpočinku“, nezabývám-li se nějakou nezištnou pomáhající profesí celý týden. Mám-li rodinu, mám být s ní a můžu být v klidu. I to je posvátný volný čas. Proto „světit neděle a svátky vyžaduje společné úsilí,“ jak říká Katechismus. Ono lze odpočívat i společně – žádný člověk není ostrov.

Nejsem na venkově, ale v prašném Římě. Jsem tu sám a neděli budu odpočinkem světit také sám. Počasí ven nijak neláká, ani představa dopravních tepen, na něž narazím, vystrčím-li nos z domu. A co. Stejně půjdu. A ne si tady zase vypalovat oči sepisováním příspěvků na blog či kvalitními filmy. Spíš jako ten Ježíš. Ten sice o odpočinku taky moc neřekl, ale v sobotu si s těmi svými učedníky šel jen tak obilím. Půjdu se „projít ke studánce“. Těch je tu po Římě habaděj. Na každém rohu, skoro.

To bude dobré pokání pro tento rok, neříkáte? Aby neděle byla skutečně nedělí a já se naučil trochu odpočívat. „Jednejte podle mého příkladu,“ řekl by Apoštol (1Kor 11, 1) a taky zvedněte ty zadky a jděte se projít. Jen tak. Máte víc než padesát tři minut a nepotřebujete žádné „pilulky utišující žízeň“. Dost už. Utíkám odpočívat. Tedy „jdu to nechat plavat“. Třeba pak příští týden chytím tu rybu.

List na konci roku. Nebo už na začátku?

2010-12-31T14:48:00.001+01:00

Jsem již zase v Římě, se snahou opět rozhýbat mozkové závity a smysl pro zodpovědnost spojený s mou dizertací. A přitom tolik restů. Podařilo se mi konečně odpovědět na jeden dotaz na Apologii, na otázku, jak si vysvětlit, že o Panně Marii my katolíci hovoříme jako o prostřednici, když je přece z Písma jasné, že „je jen jediný prostředník mezi Bohem a lidmi, Kristus Ježíš“ (1Tim 2, 5). A tak jsem se o to pokusil, jak se mi to povedlo, to už posuďte sami.

Otázka je snad aktuální obzvláště teď, v oktávu Narození Páně, se slavností Matky Boží, Panny Marie, na krku – totiž už zítra. A je snad aktuální i tváří v tvář příštímu roku. Cokoli ale církev vypovídá o Marii, a občas to jsou věci úžasné, platí to o ní samé, o církvi. A nejen v celku, ale také v jednotlivých jejích součástech, totiž křesťanech. Katechismus o Marii mimo jiné říká:

Mariino mateřství v plánu milosti trvá neustále od okamžiku souhlasu, který s vírou vyjádřila při zvěstování a bez váhání zachovala pod křížem, až do věčného dovršení spásy všech vyvolených. Když byla vzata do nebe, neopustila tento spasitelný úkon, ale nadále nám získává dary věčné spásy svými mnohonásobnými přímluvami … Proto je blahoslavená Panna vzývána v církvi jako přímluvkyně, pomocnice, ochránkyně a prostřednice (odst. 969).

I když se na první pohled může stát, že se hovoří především o vztahu Marie k ostatním křesťanům poté, co ukončila svou pozemskou pouť, není tomu docela tak. Hovoří o jejím místě, mateřství, v plánu milosti od okamžiku zvěstování. Už během těhotenství, za Kristova skrytého i veřejného života, pod křížem a ve večeřadle, v pozdějších letech svého života přijímala od Boha místo, které si on pro ni připravil a na němž ji potřeboval. Maria souhlasila s tím, že bude taková, jakou ji Bůh chtěl – v jejím případě, že bude především matkou. Díky tomu, co pro nás Kristus vykonal, nám může dary věčné spásy, které z toho vyplývají, vyprošovat – tak, jako dobrá matka vyprošuje dar věčné spásy a vše, co je skutečně platné a vzácné, svým dětem. Jako každá dobrá matka (a těch není málo!), se za děti Boží přimlouvá, pomáhá jim, chrání je a snaží se jim zprostředkovat vše dobré. Tak může platit to, co Katechismus říká dál:

Mariina mateřská úloha vůči lidem nikterak nezastiňuje ani nezmenšuje jediné prostřednictví Kristovo, nýbrž ukazuje jeho sílu. Celý spasitelný vliv blahoslavené Panny na lidi … plyne z nadbytku Kristových zásluh; opírá se o jeho prostřednictví, na něm naprosto závisí a z něho čerpá celou svou sílu.“ „Žádný tvor nemůže být nikdy kladen na jednu rovinu s vtěleným Slovem a Vykupitelem. Avšak jako mají na Kristově kněžství rozličným způsobem účast jak posvěcení služebníci, tak věřící lid, a jako se Boží dobrota skutečně vylévá na tvorstvo různým způsobem, tak ani jediné prostřednictví Vykupitele nevylučuje, nýbrž vyvolává rozličnou spolupráci tvorů, vyplývající z účasti na jediném zdroji.

Díky tomu, že má Maria účast na Kristově jediném prostřednictví mezi Bohem a lidmi, totiž na jeho kněžství, že „zůstává v Kristu a on v ní“ a ví, že „bez něho nemůže dělat nic“ (srov. Jn 15, 5–7), bere na sebe svůj kříž a Krista následuje, „kamkoli jde“ (Zj 14, 4). Čerpá z jediného zdroje milosti, a proto spolupracuje na vykoupení, právě proto, že je Kristu nablízku, že zůstává v něm. Přijala slovo, rozvažovala o něm ve svém srdci a nechala mu rozkvést, jako „list – dal jsi mu růst, a on to nepokazil“.

Ale co já? Co já s tím? Když nic jiného, tak to, co už jsem řekl: co se vypovídá o Marii, vypovídá se i o církvi, jistým způsobem de te fabula narratur – o tobě se tu povídá.

Maria je určitým zrcadlem, v němž můžeme zahlédnout Boží povolání, Boží vůli i pro sebe. I my jsme povoláni být přímluvci, pomocníky, ochránci a prostředníky toho dobrého, co jsme přijali, pro každého člověka. Okamžik, kdy s tím začít, ten už nastal. Stejně jako Maria můžeš vyslovit své „ano“ s tím, k čemu si tě Bůh připravil a pro to, jak a kde tě on potřebuje. Můžeš souhlasit s tím, že budeš takový či taková, jakou tě Bůh chce. Protože on je Bůh, který miluje a člověka přivádí k věčným darům spásy, a protože do tvého srdce vtiskl svůj obraz, to, jakého tě Bůh chce, je do tebe již dávno vloženo. Bůh už dávno ví, proč tě potřebuje, aniž bys to tušil, aniž bys měl potuchy o tom, co tím myslí. Chce tvým prostřednictvím zprostředkovat lidem svou lásku a spásu. K tomu tě potřebuje, nějakým způsobem. Nějakým způsobem má každý z nás účast na Kristově kněžství, díky němuž se Boží dobrota skutečně vylévá na lidstvo různým způsobem. A on tak činí, „zůstáváme-li v Kristu a on v nás“, při vědomí, že „bez něho nemůžeme dělat nic“ jsme pozváni, abychom následovali Beránka „kamkoli jde“, abychom podobně jako Maria čerpali z jediného zdroje milosti a požehnání, a tak spolupracovali v Kristově blízkosti na vykoupení. Stejně jako Maria to slovo můžeš přijmout, můžeš o něm rozvažovat ve svém srdci, můžeš je nechat rozkvést, můžeš je ponořit do modlitby, do prosby ohledně přicházejícího roku:

List nemusí tě, Bože, prosit o nic
dal jsi mu růst, a on to nepokazil.
Ale co já?

Mariin život, její odpověď, její mateřství v Kristu nám snad může připomenout, že i tomu našemu „stromu“ přece „zbývá“ – poměrně tichá, ale zato radostná – „naděje“.

25. prosinec: nesmyslné datum?

2010-12-16T08:31:00.001+01:00

Italský advent, jak vědí všichni, kdo v této zemi nějakou tu chvíli strávili, je velmi nenápadný. V okamžiku, kdy církevní praxe ustoupily ze života společnosti, lze jeho přítomnost rozpoznat snad jen v kostele z fialových rouch a, posloucháte-li pozorně, z izajášovských čtení a z mešních modliteb. Světelná výzdoba, která se tu v posledních letech rozmáhá, tak nemá jen svá negativa – coby symbol konzumu a Vánoc, „těch svátků vkladních knížek“ –, ale jako jedna z mála hmatatelných připomínek, že se cosi děje, že čekáme Vánoce. Jak jsou vlastně Vánoce, narození Krista, hmatatelné?

Rok co rok se pak v okolí těchto svátků vynořují v novinách články o tom, že Vánoce jsou svátky původně pohanského původu. Pohanské oslavy zimního slunovratu, případně dies natalis solis invicti, narozeniny neporaženého Slunce, zavedené roku 274 císařem Aureliánem, měla církev využít a proměnit ve slavnost narození Slunce spravedlnosti, ohlašovaného prorokem Malachiášem. Pro mnohé z těch, kdo krčí obočí nad mnohými katolickými tradicemi, je pak tato informace potvrzením korupce, která z církve Kristovy učinila nevěstku babylónskou. Pro velmi populární internetový(pavědecký pseudo-)dokument Zeitgeist je tak „mýtus“ o narození božského syna, spojený v mnoha orientálních náboženstvích ze zimním slunovratem, důvodem, proč diskreditovat křesťanské poselství o mimořádném Božím vstupu do lidských dějin v betlémském chlévě. A nechybějí ani mnozí z církve, kteří tuto rétoriku přijímají, avšak snaží se ukázat, že ochočení pohanských slavností je jasným signálem, že církev byla již od raných dob schopna „inkulturovat“ své poselství do rozličných podmínek.

Je však taková interpretace správná? Je zapotřebí takové skepse? Výše zmíněná hypotéza, že původ Vánoc je třeba hledat v předkřesťanských oslavách zimního slunovratu, pochází teprve z 18. století (P. E. Jablonský, J. Herdaim). Historické prameny však tuto rozšířenou hypotézu popírají a ukazují, že původ Vánoc není pohanský, nýbrž leží kdesi v tradici, tj. podání, církve prvních staletí. Už samotné propojení Aureliánova svátku „nepřemožitelného Slunce“ s křesťanským narozením Krista, „Slunce spravedlnosti“, jehož ohlašoval prorok Malachiáš, je zavádějící: mezi oběma pojmy neexistuje shoda. Křesťanské spisy pak užívají tohoto oslovení pro Krista již před Aureliánem, jak uvidíme.

Panuje obecná shoda, že nejstarším svědectvím o křesťanském slavení Vánoc je tzv. Chronographus z roku 354. Jde o ilustrovaný kalendář, který si zřejmě nechal pořídit římský křesťan Valentinus. Tento almanach obsahuje mezi jinými seznam římských biskupů a seznam výročních dnů pohřbu římských mučedníků (depositio martyrum). A právě tento prastarý „liturgický kalendář“ začíná následovně: „VIII Kal. Ian. natus Christus in Betleem Iudee“: „8. dne před lednovými kalendami (= 25. prosince): Kristus se narodil v Betlémě judském“. Mohli bychom tedy říci, že v Římě se nejpozději roku 354 Vánoce slavily, ale díky pozorné četbě seznamu papežů, který dokument obsahuje, jej lze datovat již do roku 336. Neznamená to ale, že by církev začala onoho roku v Římě Vánoce slavit, znamená to jen, že již tehdy křesťané Vánoce slavili. Původ Vánoc je třeba hledat ještě dříve. Budeme se však muset vydat mimo město Řím, ten starší svědectví nenabízí.

Hledáme-li ve spisech 3. století, zjistíme s překvapením, že o datu narození Krista hovoří. Tak například jeden z nejstarších biblických komentářů z přelomu 2. a 3. století, připisovaný Hippolytovi, označuje jako den Kristova narození „středu 25. prosince“ (comm. in Dan. 4, 23). Totéž datum pak uvádí i římský historik Sextus Iulius Africanus ve svém díle Chronografiai z roku 221 a spisech de Pascha computus, dochovaný mezi spisy kartáginského biskupa Cypriána, z roku 243.

Zajímavé svědectví o tom, že křesťané slaví Vánoce již před Konstantinovým obratem, se nám dochovalo díky církevnímu schizmatu. Ano, právě nesmiřitelná nevraživost, která vyvstala na začátku 4. století v severní Africe mezi katolíky a donatisty, nám umožňuje říci: ano, křesťané zde slaví Vánoce již před tímto rozkolem, tj. ve 3. století. Ačkoli si totiž obě skupiny vyčítají jakoukoli odchylku od ustavené praxe africké církve, svorně slaví Vánoce (avšak nikoli již Zjevení Páně, které je pozdějšího data), svátek dosud nerozdělené církve. Kdyby je totiž katolíci začali slavit později, stalo by se to hned důvodem k donatistickému útoku na tuto praxi. Vidíme tedy, že – alespoň někde – se Vánoce slavily již ve 3. století, nezávisle na pohanských svátcích.

Proč ale 25. prosinec? Zde existují dvě zajímavé teorie. Historik Louis Duchesne přišel již na konci 19. století s teorií, podle níž u počátku označení 25. prosince za den narození Krista stojí 25. březen coby datum slavení Velikonoc. Starokřesťanské spisy spojují totiž Kristovu smrt i s jeho početím a stvořením světa: právě tento den, 25. 3., přichází devět měsíců před jeho narozením. To lze najít již ve velikonoční homilii Melitona ze Sard, autora 2. století, a stejně tak v pseudo-Cypriánově spisku de pascha computus: „Jak obdivuhodná a božská je Pánova prozřetelnost, že v onen den, kdy bylo stvořeno Slunce, se také narodil Kristus, 5. den před dubnovými kalendami (= 28. března), 4. dne v týdnu (= středa), jak správně pověděl prorok Malachiáš…“ Původ Vánoc by podle této teorie nebyl tedy pohanský a spojený s oslavami zimního slunovratu, byl by ale propojen s dnem početí a umučení Krista.

Původem africký spis de solistitiis et aequinotiis vychází při svém výpočtu z jiného faktu – ze zvěstování narození Jana Křtitele Zachariášovi během jeho služby v jeruzalémském chrámu. Podle tohoto spisu lze Zachariášovu službu zařadit podle jednotlivých kněžských tříd ke svátku 1. tišri, který židé slaví v období podzimní rovnodennosti, tedy na konci září, a kdy si připomínají stvoření Adama a Evy, první hřích, třetí vyslání Noemovy holubice, obětování Izáka a smrt Sáry. Připočteme-li devět měsíců Alžbětina těhotenství, dostaneme se k narození Jana Křtitele na konci června, v období letního slunovratu (pamatujme, že církev dodnes tuto událost slaví 24. června). Když Maria přichází po Gabrielově zvěstování ke své příbuzné Alžbětě, ta je již v šestém měsíci (Lk 1, 36). To znamená, že k tomuto zvěstování podle autora de solstitiis došlo tři měsíce před narozením Jana Křtitele, tedy na konci března. Od tohoto údaje se připočtením devíti měsíců těhotenství opět dostáváme k narození Krista, situovanému do období zimního slunovratu, tedy 25. prosinci: „Náš Pán byl tedy počat 8. dne před dubnovými kalendami v měsíci březnu (= 25. března), což je den utrpení našeho Pána a jeho početí. Neboť v tentýž den, kdy byl počat, byl také umučen.“

Jak vidíme, toto propojení jednotlivých novozákonních událostí je prastaré a jistě sahá až do 2. století. Nelze proto v žádném případě hovořit o Vánocích jako o oblečení pohanských oslav do křesťanského šatu. Tato oslava má bezpochyby původ v ústním podání, jehož počátky nejsme schopni vystopovat.

A na závěr snad jedno překvapení. 25. prosinec nemusí být nutně pouze jakýmsi náhodným či odvozeným datem, jak ho uvádí spis de solstitiis. K. F. Doig ve své New Testament Chronology (1990) tvrdí, že toto datum opravdu může odpovídat skutečnému a historickému datu Kristova narození. Svou domněnku zakládá na analýze esénské knihovny v Kumránu a některých údajích Lukášova evangelia. Archanděl Gabriel oznámil Zachariášovi během chrámové služby Abiovy kněžské třídy, do níž kněz náležel, že se mu narodí syn (Lk 1, 5). Na základě kumránských svitků se přitom podařilo zrekonstruovat kalendář jednotlivých služeb všech kněžských tříd. Abiova třída v chrámu sloužila dvakrát do roka, z toho jednou v posledním zářijovém týdnu, kdy k tomuto poselství mohlo dojít (byzantský liturgický kalendář mimochodem označuje 23. září jako den Janova početí). Jan Křtitel se tak opravdu mohl narodit na konci června a Ježíš, narozený šest měsíců po Janovi, tedy na konci prosince. Možnost, že datum 25. prosince jako oslavy skutečných Ježíšových narozenin pochází z nějaké starobylé tradice, jež měla historicky přesné jádro, tak zůstává otevřena. Zde se však již nacházíme mimo náš „horizont události“, lze jen tušit, že tato tradice může být dokonce apoštolského původu.

Oslava Vánoc tak může stát „důvodem k naději“ pro každého i díky tomu, že netřeba Vánoce spojovat pouze se slunovratem a nadějí, že noci se začnou krátit a světla bude více a více, nýbrž s historickým a doložitelným příchodem božího Syna na tento svět. Ten je dostatečně dějinně „hmatatelný“ a jistě zanechává ve „velkých“ dějinách i „malých dějinách mého mikrokosmu“ větší stopu než italský advent.

Článek vychází v nepomucenském časopisu Brázda 1/2010–11

Já se na tu českou plískanici snad už i těším

2010-12-12T18:28:00.001+01:00

Minulý týden jsme tu měli chvíli o třicet, čtyřicet stupňů víc než v Praze. Po dnešním obědě to tu ale na žádnou slunečnou procházku nevypadalo, a taky že ne. Vydal jsem se ke Kalixtovým katakombám, ale dolů, tam pod zem, se mi nechtělo. Ostatní turisty snad zradilo to počasí, já neměl chuť na rychlou, dvacetiminutovou prohlídku s magnetofonem či uspěchaným průvodcem. Zato na pěknou procházku, a dnes tu bude klid. Ostatní asi odpočívají, snad fanno le spese, nebo lo shopping.

Memoria Apostolorum, tak se taky kostelu S. Sebastiano říká. Ticho. To díky tomu nečasu. Hledám svatostánek, kde jen může být. Určitě je. Ticho a zase ticho. Nádherné nedělní odpoledne. Pár minut, a lepších než povinná siesta. Ticho a ten, kterého lze v tichu zaslechnout. Někdo se baví u dveří, asi nedělní výletníci. Sem nezajdou. Však je to kostel. Kostel tichý, místo modlitby. Ticho a stále ticho, samota, která není samotou.

Jen svatý Šebestián si tu probodán šípy pěkně spí:

A ve staré sakristii Ukřižovaný. Ticho i tu. Ani déšť není slyšet ťapkat po střeše. Hluk si vzal asi v neděli volno.

A zpátky do koleje. Nádherné mrholení, pěna u nosu, kapuca na hlavě a mysl plná chvály na dobrý kabát, který nepromokne. Bez toho nečasu by to nebylo ono. Už se na ty české mrazy začínám pomalu těšit. Snad tam bude pořádná plískanice.

Advent – nebrat to zkrátka zkratkou

2010-12-11T15:03:00.001+01:00

3. neděle adventní • Iz 35, 1–6a. 10 • Žl 145 (146) • Jak 5, 7–10 • Mt 11, 2–11

Advent může vypadat jako instituce z jiného světa, jako něco, co do dnešní doby nepatří. Čekání na příchod. Nejsme na něj vůbec zvyklí. Běžně si s někým dáte schůzku a víte, v kolik přijde, v kolik kde máte být. Víte, kolik času na něj budete mít. Stejně tomu je i s prací: víte, do kdy je potřeba tu či onu činnost dokončit, ústa plná produktivity pak nutí, abyste odevzdávali práci co nejrychleji, a je už jedno, zda je výtvor povrchní, či nikoli. Hlavně že je uděláno.

Jenže ona se žádná vznešená věc nevyrobí za pár minut či hodin. Vztah mezi dvěma lidmi, byť se jakkoli rozhoří, nenabude podoby mistrovského díla během několika hodin, dní či měsíců. Copak lze mistrovský obraz namalovat během pár hodin? Copak lze složit symfonii, kterou lidé budou chtít poslouchat, během pár dní? Copak můžu sepsat celý doktorát za dvě tři hodinky? Mohl Michelangelo vymalovat Sixtinskou kapli za dvacet minut? Jak hluboké může být přátelství po dvou třech hodinách či dnech? A copak může mezi dvěma lidmi vzniknout opravdu vznešená láska, něco víc než zamilovanost?

Však o dlouhém čekání na drahého, o trýzni nedočkavosti a rozpolcenosti mezi tím, že někoho již mám, avšak stále jej nemohu mít, hovoří tolik klasických děl! Takové čekání vyjadřuje celkem dobře význam adventu, čekání na příchod. Vznešené věci vznikají z předchozího napětí. Stříbro musí být protříbeno, zlato vyzkoušeno, ocel zušlechtěna. Velkou radostí se nebude radovat člověk, který se dostatečně nepřipravil, jen s obtížemi bude slavit ten, kdo se nepostil. Mystický zážitek se nedostaví po pár modlitebních pokusech, světce nelze učinit zázrakem za tři dni. Těžká tělesná či duševní zranění se také nevyléčí jedním aspirinem. Musí se počkat, chce to trpělivost, chce to svůj čas.

Proto je advent jiný než postní období, nejde zde v prvé řadě o pokání, ale o nové upření pozornosti na toho, na koho čekám. Však by tento odlišný tón měl vystihovat i světlejší a veselejší odstín fialové liturgické barvy než přísluší „postní“ popelavé fialové. Advent je o napětí, o onom „již a ještě ne“, o trpělivosti se sebou, o schopnosti udržet na uzdě svou zbrklost a pokušení toto adventní napětí nějak rychle vyřešit, svou nedočkavost, svůj hlad a svou rozpolcenost přivést vlastními silami rychle ku konci.

Ano: to je největší pokušení adventu: zkratka. Zkratka, která se rozhodne dorazit k plnosti nějak dříve, jednodušeji. Zkratka, která vyjídá čokoládičky z kalendáře, když ještě nepřišel jejich den. Zkratka, která si odpustí tu trýzeň trpělivosti. Zkratka, která nemá šanci k plnosti a ke zrodu něčeho vznešeného a božského dojít. Zkratka, která si jen namlouvá, že vyřešila problémy, které se zrodily v našem nitru či které na nás, anebo dokonce na celý svět, doléhají. Zkratka, která nerespektuje lidskou duši, tak jak ji Pán Bůh stvořil. Zkratka, která čeká kvalitní ocel, která nebyla prozkoušena a dobře ukuta, zkratka, která se cukrovím cpe již od listopadu a čeká, že z těch Vánoc bude mít nějakou radost. Zkratka, která tak toužila po uzdravení vlastních šrámů, že sice sáhla po rychlém řešení, ale přes první zdání se uzdravení ani většího pokoje a vyřešení svého nemocného stavu nedočkala. Zkratka, která si namlouvá, že se jí dostalo duchovních darů a blízkého setkání třetího druhu se samotným Bohem, a přitom na jeho pomalý zrod nebyla schopna v bezmoci a temnotě noci počkat, a proto se jej nedočkala. Zkratka, která touží po druhém člověku a rychle se mu zcela odevzdá, aniž by měla ohled na vlastní rytmus lásky a nechala ji dozrát a prožila skutečnou lásku, tu zabila tím, že chtěla příliš rychle vlastní touhu naplnit. Tedy zkratka, která nevede ke skutečnému životu, skutečné lásce, skutečnému uzdravení, skutečnému odpuštění, ani skutečnému Bohu.

Nebrat to zkratkou – to by mohlo být takové adventní motto. Vydržet ona napětí, která ve svém nitru i ve světě kolem sebe pozorujeme. Jenže jak snášení takového napětí může vést k něčemu, co je skutečně velké, vzácné a vznešené? Snad zde může pomoci obraz z Živého plamene lásky od sv. Jana od Kříže. Ten zde přirovnává naše adventní já k čerstvému poleni dřeva, které bylo vhozeno do ohně, totiž do ohně lásky. Čerstvé poleno, jak víme, v ohni plamenem ihned nevzplane. Je mokré, plné vláhy, těžko může hořet. Nejprve uslyšíme jen syčení a budeme doufat, že oheň nezhasne. Syčení a prskání trvá dlouho, a teprve pak někdy se poleno rozehřeje a může pojmout oheň, který jej dosud rozehříval a vysoušel. Teprve potom se může stát jeho součástí, teprve potom se může roznítit plamenem, stane se z něj zářící poleno, které osvětluje noc, vydává světlo a teplo, zapaluje další dříví, které leží kolem něj. Takové pořádné poleno pak hoří dlouho. A takový je i rytmus lásky: jen opravdu vyzrálá láska může chytnout plamenem. Než vyzraje, trvá to dlouho.

S námi, kteří dosud pořádně nemilujeme skutečnou láskou, je to podobně. Přiznejme si to: jsme jen čerstvá polena, příliš egoističtí, příliš nasáklí vodou. Nechytneme plamenem, a nezáleží na tom, je-li všude kolem nás láska, či nikoli. Naše vlažnost se naopak snaží se všech sil uhasit plamen lásky, který ji obklopuje. Syčí a prská. Je z toho nějaká cesta? Advent nás přesvědčuje, že ano. Nést pořádně – a nikoli zkratkovitě, nervózně a povrchně – naše nenaplněné tužby, které v nás syčí a prskají, a tak se postupně, krok za krokem, den za dnem, zbavovat oné sebestředné „vláhy“ a nezralosti, která nám znemožňuje, abychom skutečně rozhořeli. Jen tak naše vychladlá duše (a řecké slovo pro duši, psýché, opravdu znamená mj. „vychladlá“) může postupně získávat tu správnou teplotu, při níž konečně začne reagovat s ostatními materiály, totiž osobami, může se přetvořit ve zcela nečekaný klenot. Jen pod tím správným tlakem vznikne po dlouhé době skutečný diamant. Jen pod tím správným tlakem se tvá duše promění v nádherný diamant – tak aspoň o duši hovoří sv. Terezie ve svém Hradu v nitru. Teprve pak do komnaty našeho nitra vejde – teprve poté, co se vší námahou a chvěním vyzpíváme všechny ty složité neumy svých životních ó antifon – Moudrost, Adonaj, Kořen Jesse, Klíč Davidův, Vycházející z výsosti, Král a touha národů, Emanuel, tj. Bůh s námi.

Proto se těch napětí a tlaků nebojme, nebuďme z nich poplašení. Každá krásná věc chce svůj čas. Matka čeká devět měsíců, než se narodí její malý zázrak, stejně tak je to se vzácnými a mistrovskými díly výtvarného a hudebního umění, která obdivujeme, která otvírají slepé oči a hluché uši naší duše. Celé dějiny čekaly, než přijde slíbený vykupitel. Mnoho lidí „to vzalo zkratkou“, a vymyslelo si Mesiáše zcela lidského, který nemohl nic vykoupit. Ti, kdo čekali, kdo toto napětí vydrželi, se dočkali. My víme, že toto čekání má smysl, že je na koho čekat, že je čeho se dočkat. Tak to neuspěchejme, chceme-li, aby tento Spasitel přišel i do našeho života. On skutečně přijde a spasí nás. Jen to nesmíme brát zkratkou. Vydržme svá napětí, své bolesti, své ztrýzněnosti, V tomto smyslu přijměme ta slova z listu Jakubova, která dnešní liturgie nabízí:

„Bratři, vydržte všechno trpělivě až do té doby, kdy přijde Pán. Podívejte se na rolníka, jak čeká na drahocennou úrodu! Čeká na ni trpělivě, až přijde podzimní a jarní déšť. Vydržte i vy trpělivě a posilněte své srdce, neboť příchod Páně je blízko (Jak 5, 7–8)“.

Jak se vítá biskup. Ten římský

2010-12-09T16:08:00.001+01:00

Václav natočil velmi bezprostřední záběry z příjezdu papeže Benedikta na Španělské náměstí během včerejší slavnosti Neposkvrněného početí Panny Marie. Římané mají rádi vedle dobrého Pána Boha taky Pannu Marii a svého biskupa. A jsou rádi, když ho vidí – to není idolatrie, ale normální křesťanská láska a lidská vřelost, jíž má onen severský národ, který své hlavní město považuje za srdce Evropy, co učit.

Dovedu si představit, že ta atmosféra musela být velmi vřelá, rodinná a přátelská. A zároveň vyvrcholení slavnostního dne, který začínají za svítání hasiči věncovým darem. Tak až budete mít kolem 8. prosince přes Řím cestu, určitě si najděte kolem čtvrté odpoledne cestu na Piazza Spagna! A díky Václavovi za video!

Oficiální pokrytí události — a tedy jak to vlastně pokračovalo — nabízí např. vatikánská CTV:

Montecasinensia et Aquinata

2010-12-09T12:52:00.001+01:00

Montecasinensia et Aquinata
26. září 2010
37 fotografií

Posečkat s vyprávěním je záležitost značně dvojsečná. Emotivní odstup sice může poskytnout pisateli či řečníkovi možnost vyjádřit se objektivněji a nezaujatě, nicméně bez dostatečně silných zážitkových impulsů bude nejspíš jeho popis suchý, strohý, nezáživný, únavný a nezajímavý. Tak jako duše sídlí v těle, tak i popis prostého nedělního výletu bude bezprostředně mnohem zajímavější, oblečen do svěžích detailů, které nepotěší pouze ty, kdo se výletu zúčastnili, ale i čtenáře, který se rád ponoří do tajů kultury, která mu zůstává cizí. To je případ i tohoto výletu, který jsme ve velkém počtu podnikli hned zkraje letošního pobytu, na konci měsíce září. Věc se pak bude mít tak, že tento můj pohled nemůže nabídnout ani pohled nezaujatý – vždyť autorovi těchto řádků schází především erudice a dobrá historická paměť –, tak pohled bezprostřední, neboť jiskry, které měly osvěžit tuto zprávu z cest, již vyhasly v suchopárném údolí monotónního cvakání a klávesnice a šustění obracených listů.

Vůbec se nedivím, že si noví bohoslovci zvolili právě Monte Cassino a místa spojená se sv. Tomášem Akvinským za jeden z prvních svých výletních cílů. Monte Cassino, považované za kolébku evropské civilizace, je spojeno s představou ideální benediktinské liturgie, kterou současný papež prosazuje jako inspiraci pro bohoslužebný život církve. Aquinas pak představuje určité završení středověkého myšlení, jasnou teologickou koncepci, která je i dnes inspirující a použitelná, bez níž se student teologie neobejde, byť se mu to jeho moderní profesoři mohou snažit namluvit. Volba výletu to tedy byla zbožná a rozumná; stačilo tedy vyčkat nedělního rána a rozjet se po volné neapolské dálnici k jihu.

Monte Cassino není jen tak obyčejný klášter, a to nejen vzhledem ke své historii. Začněme třeba tím, že je to taková „minidiecéze“ (právníci, nezabíjejte mne), teritoriální opatství. Těch už moc nezbylo. Druhou zvláštností, která překvapí zvláště toho, který by očekával nepřerušenou historii tohoto skvostu, je počet destrukcí tohoto opatství. První krátce po jeho zřízení, další dvě stě let na to (ach ti Arabové!), poslední za 2. světové války, kdy si Američané trojím vybombardováním kláštera značně znesnadnili dobytí tohoto strategického bodu, kde Němci nechtěli z historických důvodů bojovat... Současný klášter je zcela nový, postavený od základů po válce. A člověka napadá, zda pro tu malou benediktinskou komunitu je taková nově postavená pevnost potřeba, zda by snad namísto správy takto velikého komplexu nebylo vhodnější začít benediktinsky od nuly.

Těšili jsme se zvláště na liturgii. Přece jen: pěkná liturgie je pěkná liturgie. Říkal jsem kolegům: zavolejte tam raději předem, ať můžeme koncelebrovat. I stalo se. V sakristii, kde jsme se měli chovat tiše, bylo vše přichystáno, laický personál vše připravil. Chvíli před liturgií nastoupila (snad nikoli celá) místní benediktinská komunita, myslím, že byli tři či čtyři. Pokus o gregoriánský chorál tu byl, ale v tak malém počtu – k němuž jsme se nemohli připojit, nemajíce knihu chorální – to nemohlo vyznět dobře. Liturgie proběhla, avšak za rámeček „toho nejlepšího“ by účastníka zřejmě nenapadlo. Od toho ale nakonec liturgie není: není to žádné estétství a celkové vyznění zkrátka asi odpovídalo situaci a shromáždění.

Poté, co si někteří odskočili do místního obchůdku se suvenýry, poté, co jsme se ještě zajeli podívat na polský vojenský hřbitov, jsme se konečně vydali na oběd, důležitý bod této pouti. A zde přichází onen problém s pamětí: ani s pomocí oblíbených vyhledávacích nástrojů si nejsem jist, zda šlo skutečně o restauraci Su La Costa. Vyhlídka tu byla parádní, jídelní lístek v místním dialektu dával tušit, že na talíři se objeví skutečně překvapení: očekávání spojená s jídlem se alespoň v mém případě naplnila. Nováčky však italská kuchyně nepotěšila. Myslím, že si většinou dávali spaghetti alle vongole, totiž těstoviny s mušlemi, nadšeně však nevypadali, byť jejich talíře vypadaly tak dobře! Množství odpovídající, pro Čecha prý málo. Já jsem si dal nějaké žebro či co to vlastně tenkrát bylo a nemůžu si stěžovat. Příjemná hodinka, teď se nám za Tomášem Akvinským pojede již mnohem lépe.

Sv. Tomáš je zván z Aquina, avšak v Aquinu se nenarodil. Hrabata z Aquina však odtud pocházela, a tak jsme si sem zajeli. Moderní, po poledni pochopitelně uzavřená katedrála, pár kroků k nejstarší části města, vycházka typu „dávej pozor, kam šlapeš“.

Nezajeli jsme si pak na Castello di Monte San Giovanni Campano, kde příbuzní Tomáše v letech 1244–5 věznili, ale do místa jeho rodiště, totiž do Roccasecca. Právě tady, na roccaseckém hradě, měl mlčící vůl přijít na svět. Paní Theodora, Tomášova matka, musel být jistě sportovní typ, protože běhat z kopce do kopce, když chci přijít domů, to tu bylo nezbytné. Zřícenina však byla nakonec přece jen zdolána:

Zbývalo sejít dolů, nalézt vozy a zvážit, zda to zvládneme ještě do opatství ve Fossanova, kde Tomáš zemřel a kde jej zčerstva uvařili, aby se ty ostatky lépe distribuovaly. Přes mé obavy jsme to stihli, kostel byl stále plný lidí, a tak jsme si mohli opatství prohlédnout a nalézt i komůrku, kde Tomáš zemřel. Nikoli již jeho pensiero a jeho opera, z níž teologové čerpají dodnes a která umožňuje soudnému člověku zachovat si alespoň špetky zdravého rozumu.

Více takových výletů!

Retardovaná procházka po Celiu

2010-12-08T09:27:00.001+01:00

Celio
14. listopadu 2010
17 fotografií

V Itálii dnes slavíme Neposkvrněné početí Panny Marie. Nejen jako svátek církevní, ale také jako svátek státní. Máme tedy, alespoň teoreticky volno, e si fa la festa. Z římských oslav Immacolaty jsem už něco přiblížil loni. Letošní svátek mi dal příležitost splatit jeden dluh, totiž „přilípnout“ sem fotografie z příjemné nedělní procházky po blízkém Celiu. Nejsou až tak příšerně retardované, co teprve budu povídat o fotografiích z Monte Cassina a z míst spojených s Tomášem Akvinským, které mi tam stále leží? A to nemluvím o stále slibovaném seriálu o Svaté zemi...

Ona procházka nemířila tentokrát k Villa Celimontana , byť jsme tím parkem nakonec také prošli. Na cestě zpět ovšem, ale výhledy to byly i tak nádherné.

Neděle po obědě není vždy nejlepší čas na procházku po římských kostelích. Bývá zavřeno. To byl případ jak u S. Maria della Navicella, kterou jsme si sice mohli prohlédnout při zpáteční cestě — a dokonce si i zahádat, které to obrazy z loretánských litaniích se na těch stropních kazetách nacházejí —, ale to už bylo tak málo světla, že z toho fotograficky nic nebylo. Stejně tak jsme zjistili, že dostat se v neděli do Santo Stefano Rotondo nemá vůbec žádnou naději; musím si někdy pospíšit dříve ze školy a podívat se tam ve všední den před polednem. Fotoaparát abych ovšem sebou až od Vatikánu vláčel...

Překvapení mi tentokrát největší přichystal kostel sv. Jana a Pavla, a to zvláštním slepencem románských staveb, které se napravo od baziliky nacházejí. Naleznete tu leccos: od římských oblouků až po zářivě bílá eurookna. Budu muset někdy zjistit, oč se vlastně jedná a zda mi nějaké překvapení neuniklo.

Sejdeme-li dolů po clivus Scaurus, v době císařské hlavní ulici hustě zabydlené zóny, upoutá nás velký komplex kláštera a kostela S. Gregorio Magno al Celio . Ve druhé polovině 6. století zde postavil Řehoř z rodiny Anicia, poměrně nedaleko pozemků a domů své rodiny klášter, v němž dlouhou část svého života prožil. Roku 575 pak postavil malý kostelík zasvěcený sv. Ondřeji – v klášteře sv. Ondřeje pak žil, nikoli však dlouho. Však již roku 579 jej papež Gelasius II. vyslal jako apokrisiáře ke konstantinopolskému císařskému dvoru. Odtud se vrátil teprve roku 586, ale již 3. září 590 byl zvolen římským biskupem a ústraní mnišského života musel opustit.

Čtrnáct let jeho pontifikátu se nesmazatelně vtisklo do dějin římské církve a celého Města: tento poslední Říman má nejen zásluhu na reformě liturgie a evangelizaci Anglie, ale ukázal se být mužem činu i v nelehké situaci, v níž se město nacházelo. Jeho spisy se četly po celý středověk a jeho Regula pastoralis byla jednou z nejrozšířenějších knih vůbec, povinná četba pro každého klerika. Po Řehořově smrti roku 604 byl nicméně klášter na Celiu opuštěn, současný kostel nechal znovu vystavět až papež Řehoř II. (715–31).

Kamaldulové, kteří sem přišli v 16. století opět vzkřísit mnišský život, zde mívali lékárnu a takový klášterní obchod, kam jsem si chodíval pro eukalyptové karamelky. Moc dobrá věc, klášterní obchod je však již zavřen a karamelky jsem už dlouho neviděl. Přesto kostel nabízí mnoho hezkého, např. fresku s Pannou Marií, která podle legendy ke sv. Řehoři promlouvala:

Bedekr vám ale asi napoví více než mé nesmělé a neohrabané povídání. Stíny se začaly dloužit a krátká, příjemná procházka na Celio obrátila své kroky zpět za Porta Metronia. Ještě krátká zastávka v Navicelle, prohlídka kazet na stropě a zpět do tepla. Však ta zima v Římě, to není žádná hračka. Máme 8. prosince a hlásí nám jen dvacet stupňů nad nulou...

Sermo in festum S. Ambrosii

2010-12-07T14:24:00.001+01:00

Sermo in honorem S. Ambrosii episcopi et ecclesiae doctoris die VII Decembris anni MMX in Pontificio Collegio Nepomuceno habita in lingua valde vulgari, erroribus utique non carens:

cclesia celebrat festum Sancti Ambrosii, unius de quattuor patrum magnorum Occidentis, episcopi Mediolanensis, qui et doctor mellifluus vocatur. Natus est Augustae Treverorum in Belgica, hodierna Germania, circa annum trecentesimum quadragesimum e familia romana. Postea Romae studiis incubuit et studuit; domum eius paternam invenire potestis iuxta Plateam Testudinum quae Piazza delle Tartarughe italice vocatur ubi et ecclesia ei dedicata, S. Ambrosii de Maxima, erecta est. Anno trecentesimo septuagesimo consularis Liguriae et Aemiliae factus, anno trecentesimo septuagesimo quarto autem episcopus ecclesiae Mediolanensis electus est, ordinatus die septimo Decembris.

In ministerio suo episcopali caritatem maxime exercuit in omnes, verus pastor et doctor fidelium ac clericorum suorum factus. Disciplinam ecclesiasticam tutatus est, rectae fidei Catholicae doctrinam verbo, scriptis et opere acriter praesertim contra Arrianos defendit. Hymnorum cantum in liturgiam Mediolanensem induxit, carmina ista ille conficiens, quos quoque nos in officio divino diebus nostris utimur, exempli gratia celeberrimum hymnum Aeterne rerum conditor. Plura scripta theologica, exegetica et ascetica composuit, cuius viginti sex volumina in bibliotheca mea magnum spatium occupant. Ambrosius obiit sabbato sancto, die quarto Aprilis anni trecentesimi nonagesimi septimi.

Cum Ambrosio — hoc est non solum cum scriptis eius sed etiam cum persona eius quae in istis abscondita est — annos aliquos commoratus sum: operam eius ac vitam non solum volo cognoscere, sed ille praesul praedicator et magister mihi factus est, exemplar pastoris secundum cor Christi pastoris, de quo audivimus ex Isaia propheta: "sicut pastor gregem suum pascet, in brachio suo congregabit agnos et in sinu suo levabit, fetas ipse portabit".

Audiamus pauca verba quae Ambrosius praedicavit plebi dei ante Nativitatis Domini festum, hieme per dies tenebrosos quae in commentario suo super psalmum centesimum octavum decimum legimus:

Lucerna pedibus meis verbum tuum domine. Sequamur ergo lucernam hanc sicut lucernam et sicut nocte ambulemus ad lumen. Praefer tibi lucernam quam propheta monstravit, vide quo debeas transferre vestigium, contuere ubi pedem ponas mentis internae. Tabernaculum enim testimonii corpus hoc nostrum est, in quo Christus advenit per amplius et perfectius tabernaculum, sicut scriptum est, ut per sanguinem suum intret in sancta et conscientiam nostram ab omni opere mortuorum et labe mundet, quo in corporibus nostris lucernarum modo luceat nostrarum lux clara virtutum. Istae sunt lucernae ardentes, quae die ac nocte in templo dei lucent. Si templum dei in corpore tuo servas, si membra tua membra sunt Christi, lucent virtutes tuae, quas nullus extinguit, nisi eas tuum crimen extinxerit. Hoc lumine castae mentis et piae devotionis sollemnitatis nostrae festum Nativitatis Domini resplendeat.

Pouť po římském ghettu a tak kolem

2010-12-05T22:09:00.001+01:00

Pouť po římském ghettu
5. prosince 2010
30 fotografií

Quam bonum et iucundum habitare fratres in unum!, chtělo by se zvolat po takové nedělní procházce po římském ghettu. Drahého Vojtu jsme spolu s Radkem přemluvili, že opravdu nemá smysl v takto krátkých dnech jezdit do Ostie, protože mu bude zima a krom toho se brzo stmívá, a raději jsme vyrazili na nedělní poutní procházku. Kam půjdeme, zněl dotaz. Já na to: hm, co třeba S. Ambrogio či S. Girolamo, tam to mám rád. Tedy okolo původního římského ghetta. I vyrazili jsme do příjemně mrazivého římského odpoledne, kdy se rtuti v teploměru a číslíčku na Yahoo Weather nechtělo přes sedm stupňů.

Projížděli jsme kolem kostela S. Nicola in Carcere nedaleko Kapitolu, když jsme si uvědomili, kolikátého prosince to dnes je, a že tedy sv. Mikuláš z Bari bude mít zítra svátek. V jeho předvečer jsme se tedy zastavili v tomto krásném a útulném kostele, do něhož jsou zabudovány pozůstatky antických sloupů. Taková pěkná středověká recyklace materiálů. A prostor.

Radek o vedlejším Marcellově divadle poznamenal, že to je vlastně takové středověké squattování, ty byty zabudované do ochozů původního antického hlediště.

Využili jsme příležitosti dostat se na „stavbu“, totiž rekonstrukci Oktáviina portika. Oblast byla vhodně využita jako rybí trh: na mramorových deskách původního monumentu římští prodavači ryb vystavovali ve středověku svůj artikl. Proč ne. Škoda jen, že jejich kostel S. Angelo in Pescheria zůstává nedobytný. A z rybářské oratoře je prodejna lustrů: questo era un luogo di preghiera e voi ne avete fatto una spelonca dei ladri! Gozzoliho Madonu s anděly jsme si tedy neprohlídli a kdoví, zda kdy ještě.

Naše cesta pokračovala kolem kostela S. Catarina dei Funari , ten však zůstal zavřen. Chtěli jsme především dojít k hlavnímu cíli naší pouti, kostelu S. Ambrogio della Massima , abychom podnikli opravdu pouť, však má pozítří svátek. Nejprve jsme museli projít kolem stále populárních „želviček“, takové Zeměplochy naruby, kde vše nestojí na želvě, ale čtyři želvičky na fontáně. Je ale možné, že Velká A’Tuin jen tak neplave vesmírem, ale ve skutečnosti se třemi dalšími kamarádkami stojí na jedné velké fontáně, jištěna rekem plovoucím na delfínku:

A hned za rohem je údajný rodný Ambrožův dům, dnes sídlo jakési benediktinské kongregace. Tady dost dobře mohla jeho bohatá rodina bydlet, včetně jeho sestry, panny Marcelliny:

Posledně jsme měli více štěstí, když jsme si kostel sv. Ambrože mohli prohlédnout, dnes nás čekala jen zavřená brána. Poutní modlitba tak byla velmi střelná:

Dalším cílem naší cesty byl další svatý, totiž Jeroným, jeho kostel S. Girolamo della Carità. Museli jsme nejprve projít kolem několika kostelů, především S. Maria in Publicolis (zavřeno), S. Carla ai Catinari (s modlitební zastávkou u Madonna della Divina Providenza), S. Barbara dei Librai (ta měla mimochodem taky včera svátek, bylo otevřeno a Radek by z ní nejraději udělal evangelizační kostel, protože se nachází na frekventované via dei Giubbonari) a S. Brigida na Campo de’ Fiori. Těch kostelů tu je nasekáno opravdu hodně a člověk se jen diví, jak se to všechno mohlo uživit.

S. Girolamo della Carità bylo jistým zklamáním: Slováci se tu scházejí na mši, a ta právě byla: snad proto byl kostel uzavřen (sic!). Nevyužili jsme nabízené možnosti při mši rušit (kouzelným „já se sem jdu jen pozdravit s lidmi“), ale obrátili jsme své kroky zpět do baru a k Nepomucenu. Tento západní otec, tedy jeho kostel, nám snad již příště neunikne! A s ním i další kostely, které zůstaly zavřeny.

S. Carlo ai Catinari

Přátelské zápolení s Ambrožem

2010-12-04T12:09:00.001+01:00

„A co tam vlastně pořád v tom Římě děláš? Neříkej, že tam furt studuješ?“ Tak zní asi nejčastější dotaz, který se na mě obrací, se zájmem. „A nebudeš potom přestudovanej?“ I tento dotaz v létě zazněl, ale dosud se mi ho z mysli nepodařilo odstranit. Odpověď: „ano, studuji (občas si zajdu na záchod, najíst apod.),“ většinou tazatele neuspokojuje.

Těžko popsat mé dni s Ambrožem. Těžko se o tom rozpovídat. Těžko vyprávět o běžném rozhovoru nad kávou s přítelem, těžko vyprávět o dobrodružstvích, rozhovorech a detektivních příbězích nad stránkami Ambrožova komentáře k žalmu 118 (119). Těžko uvěřit oněm rozhovorům s vesmírem starým šestnáct set let. Těžko uvěřit tomu, že milánský biskup má ještě mnoho co říci, že jsem se dosud těmi tisícovkami stran jeho textu neprobral. Těžko doufat v hodnotu mých objevů nikoli nepodobných objevům Kolumbovým: stále znovu objevuji, co již objevili jiní, a já to jen neviděl. Těžko si představit, že četba dobrého přítele se podobá leckdy zápolení. Zápolení s nedostatkem vlastního intelektu a schopnosti proniknout do smyslu Ambrožovy řeči. Zápolení s cizí kulturou, tolik nám vzdálenou. Zápolení s nízkým tlakem, scirocchem a jinými Jovovými překvapeními, kterými je Řím začátkem prosince střídavě oblažován.

To je mé přátelství a zápolení s Ambrožem. Den co den – to by se mu líbilo, toto cotidie. Není tu sám. Společníkem mi není jen Ambrož, ale vedle dobrého pera také tu a tam zvony od sv. Antonína a šílený flétnista, který nevynechá den již od doby mých seminárních studií. Společníkem je i ten, který stále překvapuje tím, o kolik je větší, než jsme si představovali, a do jehož tajuplného poznání Ambrož uváděl nejen své posluchače, ale své – byť tolik staletí vzdálené – čtenáře. Jde tedy o dialog, avšak o dialog nejen ve dvou.

„Tak co tam vlastně v tom Římě děláš?“ Zhruba tohle:

Nepomucenská mikulášská 2010

2010-12-03T23:56:00.001+01:00

Mikulášská 2010
3. 12. 2010
51 fotografií

Italský advent je poměrně nudný. Slabé slovo – on je nijaký. Mysl nepomucenského alumna upíná se pouze dvěma směry. Jeden z nich představuje vidina nepříliš vzdáleného zkouškového období, druhý pak vidina brzkého odjezdu na Vánoce do Čech. Úzkostlivější či svědomitý alumnus bude se spíše upínat směrem první, ti ostatní se snaží do té chvíle, než odjedou, ještě něco udělat. Někteří. Prosinec každopádně byl a asi ještě dlouho zůstane psychicky nejnáročnějším obdobím roku, a to si můžeme pochvalovat, že toho světla máme denně skoro o hodinu více než v Praze.

Vítaným vytržením z dvojnásobné prosincové fixace nepomucenských myslí je pak mikulášská besídka, mezi jejíž hlavní tradice patří jistota, že letos opět Mikuláš nepřijde. Besídka představuje jakousi „vážnou a přitom bezstarostnou hru“ – pečlivý divák, který má vhled do vnitronepomucenských záležitostí rozpozná, nakolik jsme schopni si dělat sami ze sebe legraci. To je dobré, takto popustit ventil. Loni se to mimochodem také velmi povedlo, jak je stále vidět z fotografií, tak z Pešových videí.

Tradice marného čekání na Mikuláše byla ovšem letos narušena, a to i přítomností čerta, tvora to při podobné události nezvyklého. Program pak byl velmi vtipný a ryze nepomucenský. Těžko zapomenout na některé výroky, které se jistě zapíšou zlatým písmem do paměti budoucích alumnů – např. vier Priester = fronta na sprchu či „... je to lepší než lauter nichts“. Fotografie snad promluví samy. Snad jejich včasným publikováním překvapím alespoň Radka, který si mě stále poprávu dobírá, že se mi dosud nepodařilo zpracovat ani fotky z Monte Cassina, ani ty z Celia a dokonce ani ty ze Svaté země.

Nada te turbe; nada te espante; todo se pasa; Dios no se muda, la paciencia todo lo alcanza. Quien a Dios tiene, nada le falta. Sólo Dios basta.	Ničím se neznepokojuj, o nic se nestrachuj. Všechno pomíjí, ale Bůh se nemění. Trpělivost dosáhne všeho. Máš-li v srdci Boha, nic ti nechybí. Stačí pouze Bůh!“«
http://www.taize.fr/ext/sound/mp3/Nada_Te_Turbe.mp3